Srpen 2012

Lidé a Země

24. srpna 2012 v 16:52 Mimo mísu
Mám velikou radost, opravdu velikou a tak, ještě než se zdekuju na Pálavu, se o ni s Vámi chci podělit a především Vás pozvat na facebookovou stránku známého časopisu LIDÉ A ZEMĚ, jehož milá paní šéfredaktorka Lenka Klicperová, pardubická rodačka, byla tak laskava a dala mi báječnou příležitost zde jedenkrát týdně publikovat kreslený vtípek!!! :) Ty se budou věnovat čistě cestovatelským a jinak světovým tématům a já jen doufám, že vyčarují úsměvy na tvářích mnoha čtenářů (a že jich LaZ mají!)

Vy, milí čtenáři mého blogu, jste srdečně zváni nejen ku omrknutí, jak mi jde či nejde kreslit cestovní legrace, ale hlavně ku přečtení zajímavých, často dechberoucích článků a shlédnutí skvostných fotek, které mapují naši matičku Zemi. Zajímavé příběhy, u nichž opravdu nevstanete ze židle!

Tímto ještě jednou děkuji paní Klicperové, opravdu si toho vážím!

A vy čtenáři se mějte co nejlépe a užívejte konec srpna. Pokusím se Vás pozdravit z Pálavy, nebo alespoň ještě přednastavit nějaké veselé obrázky, aby blog nezel prázdnotou.

Vaše

Haňa


Lidé a Země na Facebooku: http://www.facebook.com/lideazeme





Pardubické krematorium

17. srpna 2012 v 16:48 Vtipy - všehochuť
Ano, vím, že je to hodně, hodně černý humor. Ale když se tomu od srdce zasmějete, prodloužíte si život a nebudete muset ani do architektonicky skvostného krematoria v Pardubicích, ani do Pehřimova a ani nikam jinam!! :)

Zdroj fotky krematoria: Google.com




Miminkovsky

14. srpna 2012 v 16:30 Vtipy - všehochuť
Morbidních operačních vtipů už jsme měli dost a tak jsem se dnes rozhodla šířit radost v podobě krásných malých človíčků - dětí. Navedla mě na to moje skvělá kamarádka Meruňka, které doma pobíhá, vlastně se ještě plazí osmiměsíční prcek Samík, kterého jsem minulý týden pomáhala hlídat a vozit no a úplně jsem z toho pookřála :) Abyste si nemysleli, že kecám a že se mnou určitě musel trpět, přikládám Vám k dnešním dětským vtípkům také důkazné foto, kde, myslím, vypadá dostatečně spokojen (...ale byla fuška nějaké takové najít! :D)
Tímhle také zdravím maminku i Samču ;)






Tak ještě jeden lékařský

10. srpna 2012 v 1:22 Vtipy - všehochuť
To jsem takhle seděla v čekárně v nemocnici a tohle mě napadlo :)



Sběratel vdov

3. srpna 2012 v 3:06 Lit - erární tvorba

Na tip mé milé Ivet se Vás dnes budu snažit pobavit a zahřát u srdce krátkou povídkou, která sice v literární soutěži neuspěla, ale v šuplíku jí je prý hrozně těsno.
Přeji Vám příjemnou chvilku strávenou počtením!
H.

Sběratel vdov
Strýček Irwin byl sběratelem. Nesbíral ale známky, odznaky, pohlednice ani podvazky svých úlovků, na to taky už skoro neměl věk. On totiž sbíral vdovy. Nebo tomu alespoň tak říkal, neboť ostatním slovo "sbírat" znělo totiž poněkud bezcitně. Poctivě procházel inzeráty v novinových a internetových seznamkách, v nichž zoufalé a zapomenuté vdovičky hledaly někoho, kdo by je přeleštil, odpovídal na ně a za těmi ženskými pak taky jezdil. Ovšem ne proto, že by se sháněl po nějaké konkrétní vdově, se kterou by po smrti své ženy, tety Anny, znovuzapočal láskyplný život. U něj hrála prim kvantita; čím více vdov, tím více navrtaných citů a podlomených artrotických kolen a tím také větší šance na to, že se jméno Irwin Welsh zapíše do nějaké z jejich závětí, které těm babkám prakticky už ležely na stole. Strýc totiž nebyl tak starý - táhlo mu na pětapadesát, ovšem žádnými zdravotními problémy on ani celá naše rodina netrpíme a lékaři nám vždy předvídali dlouhé životy. Toho si člověk musí cenit. Stejně jako Irwin, ten si života cenil natolik, že se z něj a taky ze životů těch podvedených dam snažil vytřískat co nejvíc.
Má žena a já jsme se po delší časové prodlevě, kdy jsme se oba věnovali práci, práci a pak taky někdy možná i sobě, rozhodli Irwina navštívit. V dopise mi odepsal, že se na nás velmi těší a že tedy vytáhne ze sklepa nějaké archivní vínečko - pár klientek z jeho vdovského byznysu už to mělo za sebou a stará vína zabírala velkou plochu v Irwinově srdci.
"Já ti nevím, miláčku, přece jenom bysme tvýmu strejdovi měli něco donýst," přemýšlela už od rána moje drahá polovička, přestože jsme byli pozvaní až na večer. "Co bysme mu nosili, vždyť mu ty jeho vdovy pěkně nesou, tak ať nosí on nám," uzemňoval jsem ji vytrvale, když ji to nepřešlo ani do odpoledne. "Tuhle košili máš špinavou," upozornila mne pak má milá, když mi prstem ukázala miniaturní bílý flíček na béžové košili, kterou jsem si oblékal na tu návštěvu. "Tak si vezmu jinou," vzdal jsem svůj slovní boj s jejími argumenty, které mne přesvědčovaly o tom, že oproti té mojí košili s flekem je i kůže prasete čistá jako nová podlaha. Sáhl jsem tedy po pěkné černé košili, kterou jsem měl velmi v oblibě. "Počkej, já ti ji vyžehlím, máš to jak přežvejkaný od krávy," prohlásila žena a už ji ze mne strhávala jako chtivá milenka, do které mívala většinou daleko. "Na to už nemáme čas, už bysme měli jet," namítal jsem, ale košile bez milosti putovala na žehlicí prkno. Nažehlenou jsem si ji konečně oblékl a řekl, že bychom měli jít pomalu k autu. "S tím tvým vrabčím hnízdem na hlavě? No to snad nemyslíš vážně," rozčílila se a pořádně můj třímilimetrový porost zpracovala kartáčem jako nějakého pudlíka. Nakonec mě proti mé vůli navoněla drahým parfémem, po kterém jsem vždycky dlouho kýchal, ještě se asi půl hodiny upravovala v koupelně, přestože z ní vyšla úplně stejná, jako když do ní vcházela, pak se ještě dlouho rozmýšlela, jaké boty by nejlépe seděly k jejím malým černým, vybrala si černé lodičky a pak jsme konečně vyjeli z garáže.
Cestou ke strýci jsme se třikrát vraceli. Nejdříve kvůli mně, tedy, jak se to vezme; vraceli jsme se pro kapesník, který jsem potřeboval, protože jsem z té voňavky chytil tradiční kýchavku, podruhé pro perlové náušnice, které si zapomněla a nakonec proto, aby se převlékla, protože jí u šatů praskl zip. Když jsme se se zpožděním konečně blížili ke strýcovu domku, přemluvila mne, abychom se zastavili na benzínce, že koupíme alespoň nějakou tu lahvinku jako důkaz slušnosti a abychom nevypadali jako úplní chudáci. Nejdřív jsem vrčel, ale nakonec jsem tu pauzu, kdy jsem stál u stojanu a čekal, až žena nakoupí tu jednu lahev, uvítal - nevím, čím to, ale cítil jsem se hrozně unavený. A to jsem celý den skoro nic nedělal!
Žena se vrátila s lahví portského, kytkou karafiátů, několika pytli (ano, pytli, nikoli pytlíky) chipsů a buráků, prý ať je co zakousnout, drahými cigaretami pro Irwina, přestože jsem ji několikrát jasně upozornil na fakt, že strýček nekouří a dámským časopisem, prý aby si měla v autě co číst. Zbývala nám už asi jenom čtvrthodinka cesty, ale během ní si aspoň četla, to je fakt…
Strýček nám přišel otevřít, převzal si objemné a vzácné dary, políbil ruku mé krásné ženě a mne přátelsky poplácal po rameni. "Nejsi nějakej unavenej, chlape? Vypadáš, jako žes zrovna vylezl z centrifugy," divil se Irwin. Na to jsem mu odvětil: "Strýčku, ty sbíráš ty vdovy. Vím o jedný, kterou bys jistě uvítal, protože takovej exemplář ve svý sbírce ještě zdaleka nemáš." "To si poslechnu," zamyslel se strýc. "Jakou vdovu mi nabízíš?" "Milý Irwine," nadechl jsem se a pak do večerního ticha jenom prohlásil, "tu moji…"