Jak jsme stěhovali postel

22. června 2012 v 0:01 |  Lit - erární tvorba
 ...tak něco pro Včelku, až si bude potřebovat
zvednout náladu po zkoušce, kterou jistě
dobře zvládne,

pro Ivet, kterou moje písmenka baví,
pro Ružu, která mi slíbila návštěvu a vůbec pro
všechny, co si rádi

počtou něco veselého ze života! :)

Jak jsme stěhovali postel


Hana Křivánková | 07. 02. 2012

Když jsem překonala osmnáctý věk života a našla si letitou známost, vzdal děda konečně své neúnavné poučování o všem možném a nemožném, co se smí a co pro změnu nesmí a co je možné připustit jenom občas a když už, tak za jakých tedy okolností a jenom se sem tam vyptával, jak se daří mému milému. Hrozně jsem si cenila toho, že se děda i přes svůj pokročilý věk (tehdy mu bylo osmdesát dva roků) zajímá o to, jak se daří jeho vnučce, která si na něj najde žel bohu jenom zlomeček času mezi láskou, studiem, přáteli, kreslením, hádáním se s mámou a vůbec děláním různého bordelu. Ale když se nyní dívám nazpátek, dochází mi, že děda na mě vlastně nikdy nezapomněl. Zní to tak trochu hloupě, jako by už nebyl mezi námi, ale ve skutečnosti právě v tuhle chvíli sedí ve vedlejším pokoji, sleduje dokument o Heydrichovi, nadává na nacistické Německo a drobí přitom diabetickou sušenku. Je živý ažaž, což je v jeho věku skoro obdivuhodné; má mladší přítelkyni, dvě nohy, které pomalu, ale zato ještě pořád poslouchají a chodí, a oči, které sice téměř nic nevidí, ale děda jako by je ani nepotřeboval. Inu, až dopíšu, půjdu si s ním rozhodně popovídat - děda má totiž vždycky velkou radost, když se před ním objevím. A když mám ještě navíc náladu na povídání, tak je šťastný ještě víc.
Ale zpět k mé známosti. S Jakubem jsme se seznámili na podzim v roce 2009, v roce, kdy jsem bohužel zrovna nevycházela příliš dobře s maminkou. Vidívali jsme se spolu jenom o víkendech, protože jsem ještě chodila do školy a Kuba studoval vysokou, čehož později radši nechal. Jeho rodiče bydleli v Týništi nad Orlicí, kam mě Kuba brával na ty naše společné víkendy a mně se tam strašně líbilo. Bylo tam ticho a klid, všude kolem krásné lesy, a protože jsme tam z Pardubic jezdívali asi půl hodiny autem, mohla jsem pokaždé sledovat, jak míjíme stromy a budovy, jak nám pod koly ubíhá silnice a u toho tiše rozjímat. To jsem v autě vždycky dělávala. Nu a vlastně to tak dělám dodnes.
Bydleli ve velkém krásném bytě, rozuměla jsem si s oběma jeho rodiči a tak mi časem přestalo vadit, že se vidíme jen každý pátek do neděle. Hned na začátku roku 2010 mě však Kuba postavil před hotovou věc; jeho rodiče se už dlouho chtějí rozvést a taky, že se brzy rozvedou. Drahý byt šel tedy do kytek a já sama jsem jej ještě pomáhala vystěhovat. Byla to pro mne rána. Nejen, že do toho bytu už nikdy nevkročím, ale aby toho nebylo málo, Kubův táta se odstěhoval ke své nové přítelkyni a jeho maminka zatím neměla kde bydlet, tak skončila na ubytovně, kterou jí poskytl zaměstnavatel v Hradci Králové, a pro Kubu to znamenalo, že neměl kde žít. Chvílemi to sice vypadalo slibně, jeho maminka koupila nový byt v Týništi, který byl levný jen proto, že potřeboval projít kompletní rekonstrukcí. Nebyla v něm zavedená elektřina ani teplá voda, neboť předešlý nájemník byl ještě starší než můj děda a nic z toho očividně nepotřeboval. Radovali jsme se, že budeme moci zase jezdit do toho krásného městečka, ale protože si Kubova maminka ne a ne nechat poradit, rekonstrukce, která proběhla kompletně jejíma rukama a bylo tedy zapotřebí častých úprav, se protáhla na necelé dva roky. Nedalo se svítit. Na víkendy jsme zůstávali u nás, já se sem tam chytla se svojí maminkou, ale jinak jsme se měli vcelku dobře. Když náš vztah překonal rok a stále jsme jezdívali k nám, děda si toho všiml a jednoho dne mi učinil zajímavou nabídku.
"Haničko, nechtěli byste s Kubou, abych vám tam přinesl z kutlochu postel? Já tam stejně už spávat nebudu a vy spíte pořád na tom gauči. Tak co kdybych ti vedle postele přinesl tuhle?" Dědovu nabídku jsem rázně odmítla, protože jsem si tuto razantní inovaci svého malého pokojíčku nedovedla představit a ani mamce se to zrovna nelíbilo. Vyhubovala dědu, že vymýšlí hlouposti a že pokud se tam někdy pořídí postel, tak jedině nová a ne ta stará dřevěná zaprášená věc.
Pamatuji si, že se mi blížila maturita a já se jednoho velmi teplého jarního dne vracela ze školy domů. Kromě dědy neměl být nikdo doma a těšila jsem se tedy, že konečně naleznu potřebný klid na přečtení papírů se zápisem z francouzské revoluce a překládáním právnické angličtiny, jejichž obsah mi stále nechtěl lézt do paměti.
Vyděšený jezevčík, který se na mne zaraženě díval už u branky, mne navedl na nepříjemné myšlenky. Uslyšela jsem dědovo nahlas hrající přenosné rádio a posléze i jeho úpěnlivé hekání a dost vulgární nadávky.
Hned mě napadlo, že děda spadl ze žebříku. To se totiž už jedno stalo; byla jsem ještě malá holčička a on tehdy lezl pro jablka. Jedna ze špryclí ho ovšem zradila, přelomila se a on sletěl na záda asi ze tří metrů. Vidím to, jako by se to událo před chvilkou. Naštěstí se mu nestalo skoro nic, přestože si přivodil slabý otřes mozku a s naraženými zády se ještě několik dní hýbal poměrně nejistě. Ale to mu bylo přes šedesát; nyní byl o dvacet let starší!
Běžela jsem mu na pomoc, ale nikde jsem ho nespatřila. Místo toho jsem uviděla otevřené vchodové dveře, uprostřed nichž byla majestátně zaseklá obrovská věc. Nejprve mi nedocházelo, cože to vlastně je, až po chvíli uvažování jsem pochopila, že se jedná o tu starou zaprášenou věc - dědovu postel z jeho sololitového brlohu!
"Dědo, jéžiši, co to děláš?" ptala jsem se. "No tak Kubovi stěhuju tu postel, abyste mohli spát vedle sebe," odpověděl nechápavě. "Dyť na tom spát nebude," odporovala jsem, "a máma bude zuřit, žes to tam fakt nastěhoval! Dědo, musíme tu postel odnýst zpátky!"
Děd se okatě zasmušil. "A takovou práci mně to dalo, dostat ji až sem," bručel. Měl pravdu, postel se v tu chvíli nacházela na prvním ze šesti schodů do domova a z kutlochu urazila cestu celkem asi sedm metrů. "Tedy to jsem si nemyslel, že jsi taková, Haničko," smutnil a než jsem se nadála, tak se mi toho starouška zželelo a už jsme postel táhli do schodů do mého pokoje. Tedy vlastně jsem ji táhla sama. Děda stál dole pod schody, já zase nahoře a spíše, než aby mi pomohl, vyvolával povzbuzující věty, hekal, že se taky jako zapojuje a těšil se, až "ji tam konečně dostanem."
Když jsme postel dostali až před dveře do mého pokoje, musela jsem sama odklidit velký těžký stůl, který stál v cestě našemu vylepšení a dostat onen proklatý kus nábytku přesně vedle svého lůžka. Myslela jsem si, že mám klid a nedokázala si představit ten řev, který nepochybně vyloudí hlasivky mé maminky a strýce, až tu melu spatří na vlastní oči. Později se ukázalo, že jsem se představami až tak úplně neminula, když jsem si v hlavě vymalovala jenom to nejhorší. Postel tedy stála v cíli a já zadoufala, že je šlus. Šla jsem rychle za dědou zavřít vchodové dveře, když tu náhle jsem spatřila další pohromu; děda se potácel po dvorku se dvěma gigantickými plesnivými matracemi, které jednak zdobily pavučiny a zhruba takové množství prachu, jako před staletími vyplivl mocný Vesuv v Pompejích, a korunu tomu nasadila skupinka pavoučích vajíček přilepená na jedné z nich. Když jsem si ty tarantule představila a představila si taky, že na nich budu spát, polil mě studený pot.
"Dědo, no fuj, to sem ani nenos," rozčilovala jsem se. "Ale Haničko, to stačí jenom trošku otřít," utěšoval mě děda. Po delší hádce jsme se dohodli na kompromisu, kdy jsem ze střešního pokoje po schodech snesla dvě jiné matrace, které tam sice taky byly léta schované, ale nebyly příliš špinavé, a také těžkou peřinu. Dodnes nevím, kde se ve mně vzala taková síla; dnes pomalu neuzvednu ani dvoulitrovou lahev s limonádou a toho dne jsem sama vytáhla po schodech postel, která vážila nepochybně víc, než bylo mých čtyřiačtyřicet kilo, odsunula stůl a snesla ze schodů matrace a deky. Když děda konečně spatřil ustlanou postýlku, která zabírala zbytek celé místnosti a ke stolu s počítačem bylo třeba se dostat přes ní, šťastně odešel a nechal mne, abych se tím dílem zkázy taky trochu pokochala.
Byla jsem v šoku. Na učení už jsem neměla hlavu a protože mě čím dál více iritovaly pavučiny, které trčely ze všech částí postele, jež posledních pár let své existence strávila prakticky na čerstvém vzduchu, chopila jsem se kbelíku se saponátem a rozhodla se, že ty pavučiny aspoň setřu.
Když jsem se vracela z koupelny, měla jsem společnost. Nebyl to děda, ale parádní černý pavouk, který si to mašíroval od postele přímo ke mně a já, protože mám z pavouků smrtelnou hrůzu, jsem se dala do křiku, protože něco tak velkého jsem se bála i zašlápnout.
Zoufalá jsem běžela za dědou. Ten se vesele oddával poslechu dechové hudby u rybníčku na zahradě a když jsem plakala, že tam mám pavouka, tvrdil mi, že se ho nemusím bát, že to je jenom pavouk a ten nic nedělá. "To je mi jasný, když je ani nevidíš, starochu!" zařvala jsem na něj a rychle běžela domů. Doufala jsem, že se vrátí strejda, aby mě toho nezvaného hmyzího hosta zbavil. Ale kdeže. Nakonec mě chytila taková agónie, že jsem pavouka nejprve polila biolitem, poté rejdem, pak ještě savem a nakonec jsem ho s brekem už nejspíš několik minut mrtvého ušlapala, protože jsem žádného pavouka, ač jsem se jich štítila, nikdy nepřipravila o život. Vždyť oni za to nemůžou, že z nich mám hrůzu. Zbyla z něj podivná jedovatá kaše a já toho nikdy nepřestala litovat. Vlastně tak trochu doufám, že když se k tomu přiznám a napíšu vám o tom, že mi bude odpuštěno. Ale to je nejspíš bláhové.
Když se strýc konečně vrátil domů, málem dostal infarkt z toho, co všechno uviděl. Odklidil pavoučí kaši a slíbil mi, že až děda odjede na chalupu za svou přítelkyní, což mělo být hned druhý den, postel tajně odnese pryč. Děda nakonec dostal vynadáno dvakrát, nejdříve od něj a pak od mámy, která to málem nepřežila a nakonec tu postel málem odstěhovala úplně sama ještě toho večera. Předtím z ní samozřejmě ještě setřela všechny pavučiny a pavouky, abych se nebála tam v noci spát, za což jsem byla velmi vděčná. A když jsem se vrátila druhý den domů, byl můj pokoj zase jako dřív.
Dnes je mi dědy trochu líto; on to vlastně nemyslel špatně. Jeho nápad byl ovšem proveden tak, že se to jiným nelíbilo, což jsem i já sama od té doby poznala již mnohokrát a vím, že je těžké se přes to překlenout, když jste vyvinuli snahu a dostáli svým vizím a nakonec za to byli bičováni. Ale tak to zkrátka bude už vždycky. Vždycky se najde někdo, kdo to provede lépe, někdo s lepším nápadem, někdo s lepším materiálem...
...a někdo s lepší postelí.

Odkaz na PN: http://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2012020007
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ivet Ivet | 22. června 2012 v 8:18 | Reagovat

Hani jsem a budu pár dní mimo dosah PC, moc ráda si přečtu tvé povídání až to bude možné. :-)

2 Včelka Včelka | E-mail | Web | 22. června 2012 v 23:29 | Reagovat

Fuuu, pavouci, s nima na mě nechoď, já z nich mám uplně stejnou panickou hrůzu, navíc je likviduju - johany luxuju :-D takže se bojím, aby se na mě jednou nespolčili a nechtěli mě potrestat :-D

Mno a náladu naštestí zvedat nepotřebuju, ale četlo se to hezky :-)

3 mammo mammo | Web | 23. června 2012 v 19:32 | Reagovat

[2]: To jsme na tom stejně, já se jich taky děsně bojím - myslím, že už jsem Ti to práskla, jakej jsem plašák! :-D  Ale je pravda, že když je nablízku někdo, o kom vím, že je schopnej je vyhodit (tudíž jenom moje mamka! :D), tak ji poprosím, ať zbytečně nezabíjím..Ale jak jsem sama...! :-D
No a jsem ráda, že sis u mně dobře početla a že to s těma pavoukama nebylo tak hrozný :-D

4 Ivet Ivet | Web | 24. června 2012 v 11:51 | Reagovat

Pavouci mi nevadí, horší jsou hadi! :-(
Já čekala pointu, že přijel tvůj přítel a byl radostí bez sebe, že se může rozvalovat na pelechu? :-D  :-D

5 mammo mammo | Web | 24. června 2012 v 17:31 | Reagovat

[4]: Milá Ivet, já myslím, že to i bez té pointy úplně stačilo! :-D
Ty jsi jako můj přítel, ten má z hadů taky hrůzu, ale mně, je to s podivem!!! hadi nijak nevadí - klidně bych se nějakého nebála pohladit. Ale pavouka tedy NE! :-x

6 Ivet Ivet | 24. června 2012 v 20:27 | Reagovat

[5]: O tom, že by jsi chtěla hladit hada, radši příteli neříkej! :-D  :-D

7 mammo mammo | Web | 24. června 2012 v 20:31 | Reagovat

[6]: :-D  :-D  On to ví a kroutí hlavou, aťsi to už přebral jakkoliv! :-D

8 Ivet Ivet | 25. června 2012 v 18:14 | Reagovat

Hani na tu fotečku polívky se moc a moc těším-:)

9 Včelka Včelka | E-mail | Web | 26. června 2012 v 23:40 | Reagovat

[5]: Taky budu klidně hladit hada, ale žádné pavouky prosím :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama