Červen 2012

Těžké začátky aneb Když jsem ještě nebyla stará

27. června 2012 v 2:09 Vtipy - všehochuť
Dnes mám pro Vás takovou docela roztomilou perličku a pokud budete mít zájem, navléknu Vám z dalších perliček třeba celý náramek; mám toho totiž dalko více. A o co se jedná? Když mi bylo patnáct let, nastupovala jsem na střední školu, začala jsem přispívat do Pardubického Deníku. Spolupráce se po nějakém čase přerušila, nicméně loni byla obnovena, ale následně také zrušena, neboť jsem přehnízdila z Pardubic do Brna. A jak jsem tam přispívala? Přece kreslenými vtípky. Tak Vám jich pár, dobových a mých úplně prvních humorně kreslených pokusů, přináším dnes a pokud bude zájem, přinesu ještě jindy!
Tak příjemnou zábavu, přátelé!

H.

PS: Ivet, tu polívku Ti radši pošlu na email, ať tady ostatním nedělám chutě a pak, vzhledem k dosti nemotornému, leč upřímnému veršíku, to nechci publikovat veřejně! :D









Jak jsme stěhovali postel

22. června 2012 v 0:01 Lit - erární tvorba
 ...tak něco pro Včelku, až si bude potřebovat
zvednout náladu po zkoušce, kterou jistě
dobře zvládne,

pro Ivet, kterou moje písmenka baví,
pro Ružu, která mi slíbila návštěvu a vůbec pro
všechny, co si rádi

počtou něco veselého ze života! :)

Jak jsme stěhovali postel


Hana Křivánková | 07. 02. 2012

Když jsem překonala osmnáctý věk života a našla si letitou známost, vzdal děda konečně své neúnavné poučování o všem možném a nemožném, co se smí a co pro změnu nesmí a co je možné připustit jenom občas a když už, tak za jakých tedy okolností a jenom se sem tam vyptával, jak se daří mému milému. Hrozně jsem si cenila toho, že se děda i přes svůj pokročilý věk (tehdy mu bylo osmdesát dva roků) zajímá o to, jak se daří jeho vnučce, která si na něj najde žel bohu jenom zlomeček času mezi láskou, studiem, přáteli, kreslením, hádáním se s mámou a vůbec děláním různého bordelu. Ale když se nyní dívám nazpátek, dochází mi, že děda na mě vlastně nikdy nezapomněl. Zní to tak trochu hloupě, jako by už nebyl mezi námi, ale ve skutečnosti právě v tuhle chvíli sedí ve vedlejším pokoji, sleduje dokument o Heydrichovi, nadává na nacistické Německo a drobí přitom diabetickou sušenku. Je živý ažaž, což je v jeho věku skoro obdivuhodné; má mladší přítelkyni, dvě nohy, které pomalu, ale zato ještě pořád poslouchají a chodí, a oči, které sice téměř nic nevidí, ale děda jako by je ani nepotřeboval. Inu, až dopíšu, půjdu si s ním rozhodně popovídat - děda má totiž vždycky velkou radost, když se před ním objevím. A když mám ještě navíc náladu na povídání, tak je šťastný ještě víc.
Ale zpět k mé známosti. S Jakubem jsme se seznámili na podzim v roce 2009, v roce, kdy jsem bohužel zrovna nevycházela příliš dobře s maminkou. Vidívali jsme se spolu jenom o víkendech, protože jsem ještě chodila do školy a Kuba studoval vysokou, čehož později radši nechal. Jeho rodiče bydleli v Týništi nad Orlicí, kam mě Kuba brával na ty naše společné víkendy a mně se tam strašně líbilo. Bylo tam ticho a klid, všude kolem krásné lesy, a protože jsme tam z Pardubic jezdívali asi půl hodiny autem, mohla jsem pokaždé sledovat, jak míjíme stromy a budovy, jak nám pod koly ubíhá silnice a u toho tiše rozjímat. To jsem v autě vždycky dělávala. Nu a vlastně to tak dělám dodnes.
Bydleli ve velkém krásném bytě, rozuměla jsem si s oběma jeho rodiči a tak mi časem přestalo vadit, že se vidíme jen každý pátek do neděle. Hned na začátku roku 2010 mě však Kuba postavil před hotovou věc; jeho rodiče se už dlouho chtějí rozvést a taky, že se brzy rozvedou. Drahý byt šel tedy do kytek a já sama jsem jej ještě pomáhala vystěhovat. Byla to pro mne rána. Nejen, že do toho bytu už nikdy nevkročím, ale aby toho nebylo málo, Kubův táta se odstěhoval ke své nové přítelkyni a jeho maminka zatím neměla kde bydlet, tak skončila na ubytovně, kterou jí poskytl zaměstnavatel v Hradci Králové, a pro Kubu to znamenalo, že neměl kde žít. Chvílemi to sice vypadalo slibně, jeho maminka koupila nový byt v Týništi, který byl levný jen proto, že potřeboval projít kompletní rekonstrukcí. Nebyla v něm zavedená elektřina ani teplá voda, neboť předešlý nájemník byl ještě starší než můj děda a nic z toho očividně nepotřeboval. Radovali jsme se, že budeme moci zase jezdit do toho krásného městečka, ale protože si Kubova maminka ne a ne nechat poradit, rekonstrukce, která proběhla kompletně jejíma rukama a bylo tedy zapotřebí častých úprav, se protáhla na necelé dva roky. Nedalo se svítit. Na víkendy jsme zůstávali u nás, já se sem tam chytla se svojí maminkou, ale jinak jsme se měli vcelku dobře. Když náš vztah překonal rok a stále jsme jezdívali k nám, děda si toho všiml a jednoho dne mi učinil zajímavou nabídku.
"Haničko, nechtěli byste s Kubou, abych vám tam přinesl z kutlochu postel? Já tam stejně už spávat nebudu a vy spíte pořád na tom gauči. Tak co kdybych ti vedle postele přinesl tuhle?" Dědovu nabídku jsem rázně odmítla, protože jsem si tuto razantní inovaci svého malého pokojíčku nedovedla představit a ani mamce se to zrovna nelíbilo. Vyhubovala dědu, že vymýšlí hlouposti a že pokud se tam někdy pořídí postel, tak jedině nová a ne ta stará dřevěná zaprášená věc.
Pamatuji si, že se mi blížila maturita a já se jednoho velmi teplého jarního dne vracela ze školy domů. Kromě dědy neměl být nikdo doma a těšila jsem se tedy, že konečně naleznu potřebný klid na přečtení papírů se zápisem z francouzské revoluce a překládáním právnické angličtiny, jejichž obsah mi stále nechtěl lézt do paměti.
Vyděšený jezevčík, který se na mne zaraženě díval už u branky, mne navedl na nepříjemné myšlenky. Uslyšela jsem dědovo nahlas hrající přenosné rádio a posléze i jeho úpěnlivé hekání a dost vulgární nadávky.
Hned mě napadlo, že děda spadl ze žebříku. To se totiž už jedno stalo; byla jsem ještě malá holčička a on tehdy lezl pro jablka. Jedna ze špryclí ho ovšem zradila, přelomila se a on sletěl na záda asi ze tří metrů. Vidím to, jako by se to událo před chvilkou. Naštěstí se mu nestalo skoro nic, přestože si přivodil slabý otřes mozku a s naraženými zády se ještě několik dní hýbal poměrně nejistě. Ale to mu bylo přes šedesát; nyní byl o dvacet let starší!
Běžela jsem mu na pomoc, ale nikde jsem ho nespatřila. Místo toho jsem uviděla otevřené vchodové dveře, uprostřed nichž byla majestátně zaseklá obrovská věc. Nejprve mi nedocházelo, cože to vlastně je, až po chvíli uvažování jsem pochopila, že se jedná o tu starou zaprášenou věc - dědovu postel z jeho sololitového brlohu!
"Dědo, jéžiši, co to děláš?" ptala jsem se. "No tak Kubovi stěhuju tu postel, abyste mohli spát vedle sebe," odpověděl nechápavě. "Dyť na tom spát nebude," odporovala jsem, "a máma bude zuřit, žes to tam fakt nastěhoval! Dědo, musíme tu postel odnýst zpátky!"
Děd se okatě zasmušil. "A takovou práci mně to dalo, dostat ji až sem," bručel. Měl pravdu, postel se v tu chvíli nacházela na prvním ze šesti schodů do domova a z kutlochu urazila cestu celkem asi sedm metrů. "Tedy to jsem si nemyslel, že jsi taková, Haničko," smutnil a než jsem se nadála, tak se mi toho starouška zželelo a už jsme postel táhli do schodů do mého pokoje. Tedy vlastně jsem ji táhla sama. Děda stál dole pod schody, já zase nahoře a spíše, než aby mi pomohl, vyvolával povzbuzující věty, hekal, že se taky jako zapojuje a těšil se, až "ji tam konečně dostanem."
Když jsme postel dostali až před dveře do mého pokoje, musela jsem sama odklidit velký těžký stůl, který stál v cestě našemu vylepšení a dostat onen proklatý kus nábytku přesně vedle svého lůžka. Myslela jsem si, že mám klid a nedokázala si představit ten řev, který nepochybně vyloudí hlasivky mé maminky a strýce, až tu melu spatří na vlastní oči. Později se ukázalo, že jsem se představami až tak úplně neminula, když jsem si v hlavě vymalovala jenom to nejhorší. Postel tedy stála v cíli a já zadoufala, že je šlus. Šla jsem rychle za dědou zavřít vchodové dveře, když tu náhle jsem spatřila další pohromu; děda se potácel po dvorku se dvěma gigantickými plesnivými matracemi, které jednak zdobily pavučiny a zhruba takové množství prachu, jako před staletími vyplivl mocný Vesuv v Pompejích, a korunu tomu nasadila skupinka pavoučích vajíček přilepená na jedné z nich. Když jsem si ty tarantule představila a představila si taky, že na nich budu spát, polil mě studený pot.
"Dědo, no fuj, to sem ani nenos," rozčilovala jsem se. "Ale Haničko, to stačí jenom trošku otřít," utěšoval mě děda. Po delší hádce jsme se dohodli na kompromisu, kdy jsem ze střešního pokoje po schodech snesla dvě jiné matrace, které tam sice taky byly léta schované, ale nebyly příliš špinavé, a také těžkou peřinu. Dodnes nevím, kde se ve mně vzala taková síla; dnes pomalu neuzvednu ani dvoulitrovou lahev s limonádou a toho dne jsem sama vytáhla po schodech postel, která vážila nepochybně víc, než bylo mých čtyřiačtyřicet kilo, odsunula stůl a snesla ze schodů matrace a deky. Když děda konečně spatřil ustlanou postýlku, která zabírala zbytek celé místnosti a ke stolu s počítačem bylo třeba se dostat přes ní, šťastně odešel a nechal mne, abych se tím dílem zkázy taky trochu pokochala.
Byla jsem v šoku. Na učení už jsem neměla hlavu a protože mě čím dál více iritovaly pavučiny, které trčely ze všech částí postele, jež posledních pár let své existence strávila prakticky na čerstvém vzduchu, chopila jsem se kbelíku se saponátem a rozhodla se, že ty pavučiny aspoň setřu.
Když jsem se vracela z koupelny, měla jsem společnost. Nebyl to děda, ale parádní černý pavouk, který si to mašíroval od postele přímo ke mně a já, protože mám z pavouků smrtelnou hrůzu, jsem se dala do křiku, protože něco tak velkého jsem se bála i zašlápnout.
Zoufalá jsem běžela za dědou. Ten se vesele oddával poslechu dechové hudby u rybníčku na zahradě a když jsem plakala, že tam mám pavouka, tvrdil mi, že se ho nemusím bát, že to je jenom pavouk a ten nic nedělá. "To je mi jasný, když je ani nevidíš, starochu!" zařvala jsem na něj a rychle běžela domů. Doufala jsem, že se vrátí strejda, aby mě toho nezvaného hmyzího hosta zbavil. Ale kdeže. Nakonec mě chytila taková agónie, že jsem pavouka nejprve polila biolitem, poté rejdem, pak ještě savem a nakonec jsem ho s brekem už nejspíš několik minut mrtvého ušlapala, protože jsem žádného pavouka, ač jsem se jich štítila, nikdy nepřipravila o život. Vždyť oni za to nemůžou, že z nich mám hrůzu. Zbyla z něj podivná jedovatá kaše a já toho nikdy nepřestala litovat. Vlastně tak trochu doufám, že když se k tomu přiznám a napíšu vám o tom, že mi bude odpuštěno. Ale to je nejspíš bláhové.
Když se strýc konečně vrátil domů, málem dostal infarkt z toho, co všechno uviděl. Odklidil pavoučí kaši a slíbil mi, že až děda odjede na chalupu za svou přítelkyní, což mělo být hned druhý den, postel tajně odnese pryč. Děda nakonec dostal vynadáno dvakrát, nejdříve od něj a pak od mámy, která to málem nepřežila a nakonec tu postel málem odstěhovala úplně sama ještě toho večera. Předtím z ní samozřejmě ještě setřela všechny pavučiny a pavouky, abych se nebála tam v noci spát, za což jsem byla velmi vděčná. A když jsem se vrátila druhý den domů, byl můj pokoj zase jako dřív.
Dnes je mi dědy trochu líto; on to vlastně nemyslel špatně. Jeho nápad byl ovšem proveden tak, že se to jiným nelíbilo, což jsem i já sama od té doby poznala již mnohokrát a vím, že je těžké se přes to překlenout, když jste vyvinuli snahu a dostáli svým vizím a nakonec za to byli bičováni. Ale tak to zkrátka bude už vždycky. Vždycky se najde někdo, kdo to provede lépe, někdo s lepším nápadem, někdo s lepším materiálem...
...a někdo s lepší postelí.

Odkaz na PN: http://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2012020007

Tropy

19. června 2012 v 0:07 Vtipy - všehochuť
Děcka,
máme venku parádní počasíčko, tak jsem přece nemohla zůstat pozadu! :) A komu vedro vadí, džbánek piva zchladí!


...dodatečně Vám můžu s potěšením prozradit, že obrázek byl 19. června na blog.idnes.cz vybrán do rubriky "Zaujalo nás!"


O zubatých rybách a karáskovi, na kterého se nezapomnělo

17. června 2012 v 0:06 Lit - erární tvorba
Návštěvníci moji drazí,
když jsem nedávno nakoukla do obsahů rubrik na Mammově blogu, zarazilo mne, že tam, narozdíl od těch dalších, najdete jenom dvě povídky! Rozhodla jsem se s tím něco udělat, a tak se pokusím co nejdříve dopnit rubriky "Lit-erární tvorba" a "Malba." A dnes bych ráda začala tou literaturou. Když už se nám tady na stránce nahromadily humorné články, tak v tom hodlám pokračovat, ovšem tentokrátte počinem ze svého pera, které sice není nejzručnější, ale snaží se pobavit a ulehčit od starostí veselým čtením příběhů ze života.
Budu ráda, když si najdete čas a povídku přečtete. Věřím totiž, že Vám přinese jenom radost a úsměv na tváři...

H.


O zubatých rybách a karáskovi, na kterého se nezapomnělo

Hana Křivánková | 28. 12. 2011
Ještě jednu lásku nosil děda po celý svůj život v srdci, lásku, ke které najde cestu vlastně docela mnoho mužů; rybaření. Dokud nepřišel do důchodu, trávil rybařením spoustu času, poté v tom trochu ustal, ale že ho to přece jenom úplně nepustilo, jsme se mohli snadno přesvědčit poté, co na naší zahradě zbudoval igelitem vyložený, poměrně velký rybníček, který umělecky osázel blatouchy, kapradím a bůhví čím ještě, co se mu v kdejakém lese podařilo nakrást. Jinak si ale myslím, že drtivá většina oné vegetace, která nádržku lemovala, byla vesměs babiččina práce. Jezírko, jak se dědovo dílo začalo později nazývat, pro ni bylo nejspíš tak velkým šokem, že začala podvědomě vyvíjet snahu to aspoň trochu vylepšit. A nutno podotknout, že se jí to povedlo. Vodní ploška přímo zářila zelení, v létě nádherně kvetla a voněla a nebylo divu, že se stala poutním místem desítek ptáků z okolí, kteří si rádi odpočinuli na igelitovém břehu a napili se z čerpadlem dodané vody. To ocenil můj strýc Honza, dědův syn, ornitolog amatér. Pozoroval ty malé zpěváčky z okna svého pokoje a jak šel čas, stal se také stoupencem dědova monumentu; ukradl babičce z kurníku (tedy jejím slepicím) kameninové pítko a umístil jej na okraj jezírka, aby se ptáci nemuseli hned nořit do hloubky, pakliže se chtěli jenom napít a ne hned ráchat. Přidal tam taky pár větviček, na které si mohli ptáčkové ve vodě sednout a ochladit nožičky.
Rybníček v neposlední řadě podléhal pravidelnému vysychání, za které mohlo jednak sluníčko a z větší části také ďoury v igelitu, které způsobovaly ptačí návštěvy, případně my sami, když jsme z rybníčku například lovili hráběmi padavčata nebo mě, když se mi do něj asi ve třech letech podařilo zahučet. Přestože mi voda nesahala ani po kolínka, neumíte si představit, jak to bylo nepříjemné! Co se mne týče, plavat jsem se naučila až v osmi letech na školním plaveckém kroužku (kde jsem byla jediná) a můj pád do vody dědova jezírka pro mne znamenal vůbec první střet s vodou jinou, než byla ta ve vaně. Byla jsem najednou obsypaná lekníny, které si tu babička spokojeně pěstovala, bahnem, žabincem a karásky, které si tady nasadil tvůrce. Ten mě také včas vytáhl a osušil, ale to nic nezměnilo na faktu, že jsem se od vzpomínky na tento hrůzný zážitek nikdy nedokázala oprostit.
S kamarády jsme si na vodě často hráli; pouštěli jsme po ní různé lodičky, případně jsme se s děvčaty chopívaly bárbín a předstíraly, že jsou z nich malé mořské víly, neboť pro ně ta plocha musela být vskutku nezměrná. Větší radost jsme ale měly z toho, když děda odkudsi přivezl nějaké rybky, které tam vypustil, a my je mohli třeba celý den pozorovat, chytat do kesérku, na chvíli je vložit do kyblíku, prohlédnout, pohladit, vyděsit je a zase vrátit do nového domova.
Vzhledem ke špatnému ovzdušení zde rybičky nepřežily více než týden a když už to začalo vypadat nadějně, když už se začalo zdát, že dědova pravidelná čeření vody zabrala, navštívila malou přírodní rezervaci na naší zahradě sousedovic kočka a z karásků nebo běliček si připravila výbornou večeři. Mělo to něco do sebe; aspoň jsem ráno, když jsem přicupitala k rybníčku, neviděla hladinu plnou bílých bříšek ryb, se kterými jsem si ještě den předtím hrála. Dědovi to bylo taky líto. Začal po kočkách střílet prakem a později možná i vzduchovkou a ani náš jezevčík Dan nezůstal pozadu a díky kočkám se udržoval ve formě. Rybičky jsme ovšem mívali stále. A nejen je.
Dobře si vzpomínám, jak děda přivezl z chalupy prazvláštní věc. "Haničko, pojď se podívat," lákal mě. Když jsem přišla k rybníčku, plaval po něm podivný kus rosolu s černými tečkami, který jsem jakživa neviděla. "Co to je, dědo?" "Z toho se vylíhnou žabičky," vysvětlil mi tehdy děda, a opravdu. Během mého každodenního pozorování se z rosolu stávaly kuličky s ocáskem, později s nožičkami a nakonec i bez ocásku, které se ve finální fázi změnily v desítku malých skokánků. Naučila jsem se žabky chytat do dlaně a byla to ohromná zábava. Každou noc to u nás na zahradě kvákalo jako na blatech.
Mé chytání žab ovšem stálo život jednu maličkou ropušku, kterou jsem chytila na chalupě v lese, přenesla ji pár metrů dál, kde mi vyskočila přímo do mraveniště.
Náš rybníček také jednou hostil vzácnou rybí delegaci. Babička to opět málem nepřežila; když její muž do vody vyklopil ne jednoho, ale hned dva tolstolobiky, kteří se tam, ubožáčci, sotva otočili, probudil se i v ní jakýsi druh lítosti a místo toho, aby dopustila, že ty nebohé ryby stráví noc v nějaké pro ně krkolomné poloze, je radši vzala palicí, nechala je vykuchat a ještě toho večera naporcovala a uložila do ledničky. Děda se na to kupodivu nijak netvářil; časem mi došlo, že to tak nejspíš zamýšlel. On totiž ryby ze všeho nejradši konzumoval. To ho bavilo daleko víc, než čekání, až se zblázní splávek. A nutno podotknout, že babička byla vůbec ta nejlepší kuchařka. Mnoho děcek v mém raném věku se ryby bálo jíst, kvůli kostem a tak, ale to se mne netýkalo. Žofie, má babička, ryby dokázala připravit tak znamenitě, že jsem se do nich vždycky s chutí pustila, a že mě pak musela zachraňovat, když jsem se dusila kostí zaseklou v krku, to mi ani tolik nevadilo. A nebyla jsem u nás zdaleka jediná, občas se dusila i sama babička, kterou pak musela zachraňovat maminka, ale tím nejčastějším dusilem byl u nás... No jenom hádejte kdo. Dobře vzpomínám na Štědrý den, který děda zpestřil tím, že jak se dusil, tak při tom spadl ze židle a už to vypadalo, že opepříme večer i záchranné službě. Ale dobře to dopadlo, naštěstí. Dědeček se dodusil, znovu zasedl ke stolu a strávili jsme hezký sváteční večer.
Pojednou děda přinesl do rybníčka dva maličké sumečky. Byli fousatí jako Santa Claus a pro mě byli absolutní novinkou a hitem zároveň. Hned jsem jednoho z nich nabrala do podběráku, přemístila do kýble coby vědecké laborky a hrála si s ním. Sumec nevypadal nadšeně a později se tak i projevil. Chytila jsem si ho do ruky a když jsem prstíkem zkoumala jeho rybí očička, do kterých jsem jako malá velmi ráda šťouchala (dnes se za to opravdu stydím), zaujaly mne jeho fousky a zvláštní tlamička, ze které mu čouhaly malé zoubky. Že nebyly až tak malé, mi sumec dal najevo hned, jak jsem se jeho hubičky dotkla; rafnul mě a držel hezkou chvíli, to bojové rybí plemeno. Zahodila jsem ho okamžitě zpátky do kbelíku a se zakrvaveným prstíkem běžela za babičkou. K rybníčku už jsem se nepřiblížila. Až tehdy, kdy se ze sumečků staly dvě nehybné bílé čárky na hladině, jsem se vrátila na místo činu a litovala toho, že jsem sumci sáhla někam, kam jsem neměla. Děda mi tehdy řekl cosi o tom, že i ryby se umějí bránit. Jenomže pak jsem se ještě mnohokrát v životě přesvědčila o opaku. Třeba tehdy, když jsme před Vánocemi měli ve vaně živého kapra, který se několik dní nepohnul z místa, smutně zíral na ponořenou sprchu a že zatím neleknul, dal najevo leda tím, že sem tam vypustil ven maličkou bublinku vzduchu. Chodila jsem za ním několikrát denně, nosila jsem mu drobky chleba a divila se, že je ignoruje - vždyť nejedl už pár dní, tak proč si nedá? Doufala jsem, že se do chleba pouští vždycky, když tam zrovna nejsem, ale kdeže; rozložené pečivo zůstalo nedotčené a babička se cítila být velmi dotčena tím, že ten chleba musela odstraňovat.
Pokaždé mi připadalo, že ten kapřík pláče. Chodívala jsem za ním do koupelny v nočních hodinách, povídala si s ním a přemýšlela, jak asi vypadal jeho život, než skončil u nás ve vaně. Že je to kapr chovaný na sádkách nebo v chovném rybníce, mi tehdy nedocházelo, nýbrž jsem si představovala, jak se hbitě prohání řekou za nějakou sličnou kapřicí, stane se otcem několika kulatých kapřích synků a dcerušek a nakonec se potupně zamotá komusi do sítí. Čert vem, že kapři nemají ani zdaleka takový krásný život, tahle představa byla daleko lepší. Kapříka jsem také často hladila a ani si neuvědomovala, že mu ze šupinek smývám životodárný sliz, bez kterého by se v přírodě neobešel, ale u nás už mu nebyl k ničemu. Také jsem onehdy vzbudila babičku, když jsem se našeho vánočního kapra pokoušela tajně transportovat do kyblíku, kde měl strávit noc a poté jsem ho chtěla vylít do Chrudimky. Žel bohu, vyděšený kapr málem leknul. Byl pro mne tak těžký, že se mi ho povedlo dostat akorát přes okraj vany, odkud veleryba následně zahučela na podlahu a bránila se zběsilým mrskáním. Babička ho hodila zpátky do vany, vyhubovala mi a vysvětlila, že z toho kapra zkrátka BUDOU řízky a konec. Tenkrát jsem necítila nespravedlnost vůči ní, ale vůči té rybě. Vždyť jsem kaprovi chtěla pomoct! A on vůbec nespolupracoval a ještě tím cákáním probudil prarodičku. Tak se stalo, že jsem i já dostala naservírovanou podkovičku a kupodivu, vůbec mi ho nebylo líto. Nevím, zda za to mohl můj nepovedený únos nebo to, že pod stromečkem na mě čekala fůra dárků, nebo to, že ten řízek byl vynikající, nevím. Když o tom tak přemýšlím, rybí smrt ve mně začala vyvolávat lítost až po první prožité dekádě svého života. Nejspíš za to mohlo internetové video s názvem "Jak vykuchat kapra," kde byl kapr sice usmrcen klasickou dřevěnou palicí, ale protože to zjevně nestačilo, zůstal i nadále v pohybu, přestože mu z těla mizely šupiny, ploutve a později také jeho útroby. Jako prcek jsem ale pomáhala dědovi a strýci s kucháním, radovala se, když se radoval děda, že "má jikry," a držela mu pěsti, aby neřízl do žlučového váčku. Děda mi za spolupráci pokaždé daroval rybí dušičku, respektive plynový měchýř, díky němuž se ryby mohou vznášet v jakékoli hloubce. Byla jsem z toho vždycky nadšená a pouštěla jsem si ji na rybníčku jako loďku. Bohužel mi nikdy nevydržela přes noc; sousedovic kočky byly vždycky ve střehu a o tu rybí dušičku mne připravily vždy, jak jsem se odešla domů dívat na Večerníček. Nejspíš právě tam pramení má povaha, která upřednostňuje psy a kočky nechává daleko za nimi. Dnes už jsem pochopitelně tolerantnější, ale základ se nejspíš nikdy nezmění.
Když už jsem se rozepsala o rybí obraně, napadl mne ještě jeden případ, který jsem prožila na vlastní kůži a který, jak se zdá, dědova slova znovu porušil. Bylo to na podzim, někdy v devadesátých letech, kdy byl rybníček už vypuštěný a zapadaný tlejícím, studeným listím z okolních stromů.
V tu dobu byl u nás na návštěvě můj kmotr, architekt Bóba, který seděl doma s mou babičkou a dědou, zatímco já jsem si šla hrát na zahradu. Zaslechla jsem ho říkat cosi o tom, jak si na zahradě postavil malé zděné jezírko, ve kterém chová dva karásky. Pomyslela jsem si, že nemá proč se vytahovat, koneckonců i já mám na zahradě malé jezírko a v něm karásky, běličky, zubaté sumce a někdy i tolstolobika.
Bohužel, v tu dobu byl můj rybníček (všimněte si, že už nepíšu dědův, ale můj) už docela prázdný a mně to bylo líto. Kéž bych se mohla jít podívat na Bóbovy karásky!
Jakmile jsem si představila stříbrné rybí tělíčko, spatřila jsem ho v rybníčku. Ne, nebyla to hříčka mojí rybí mysli, ale to, co jsem viděla, byla malá rybka, karásek, nebožáček, který se unaveně zmítal mezi špinavým ztmavlým listím ve vypuštěném jezírku!
Nevěřila jsem svým očím, ale bylo to tak. Nejspíš se na něj zapomnělo, když děda nechal rybník vyschnout, aby ho připravil na blížící se podzim, a on se, schovaný, udržel několik týdnů naživu mezi zabláceným listím!
Na ulici jsem mnohokrát potkala jedince, kteří si ze zverimexu nesli vodou naplněný pytlík a v něm zlatou rybičku do domácího akvária. Zachovala jsem se podobně; vysypala igelitový pytlík s houskami, napustila do něj vlažnou vodu, vkročila i s ním do listové výplně jezírka a polomrtvý karásek, který se mi ani nebránil, se konečně ocitl zase ve vodě. Ihned začal plavat a mé dětské mysli bylo úplně jasné, že takový zázrak nečekal a poděkoval mi za něj.
"Haničko, pojď se rozloučit," zavolala na mě babička, když se můj kmotr rozhodl odejít domů. Rychle jsem přiběhla a slavnostně nesla v ruce pytlíček s malinkým karáskem. "Tady ten byl zapomenutý v jezírku," vysvětlila jsem vše udivené babičce. "Mohl by si ho strejda Bóba vzít domů?" "To víš, že jo, dám ho ke svým karáskům, bude se mu tam líbit," usmál se a odešel domů. Byla jsem ráda, že statečnému karáskovi se dostane pocty coby pobytu v nádherném, jak jsem později zjistila, kmotrem navrženém jezírku, kde na něj čekají dva rybí kamarádi. Jak skutečně skončil, to jsem se doteď nedověděla, ale věřím tomu, že jsem mu živůtek aspoň trochu prodloužila a on nemusel potupně skonat jako zapomenutý mezi hnojem. Byl to také můj poslední karásek; od té doby už jsme rybky nikdy nemívali.
Vybavila se mi básnička Bohuslava Reyneka "Rybí šupiny." Možná ji znáte; protagonista poemu rybu chytí, praští po hlavě a na pařezu v lese následně vykuchá a odnese v batohu domů. Po čase se vrátí na místo tohoto činu, kde nalezne pařez a na něm ty samé šupiny jako kdysi. Vezme si je tedy na památku domů. Může vám to přijít sentimentální a třeba i trochu hloupé. Jenomže když jsem na tu báseň poprvé narazila, asi v osmnácti letech v čítance na gymnáziu, úplně jsem se v těch verších viděla. Vždyť v peněžence dodnes nosím rybí šupinku, šupinku z onoho kapra, kterému jsem se marně snažila prodloužit život. Ale kdoví. Dobře živenému kapříkovi, který se narodil a vyrostl ve stojaté vodě, by se v ledové řece stejně nejspíš nelíbilo. Snad by si i dokázal najít nějakou potravu, ale kdoví, zda by byl skutečně šťastný. Mohou být ryby vlastně vůbec šťastné? Vědí, že mají úděl skončit na talíři? Mají nějaké pocity, něco, co se pocitům aspoň vzdáleně podobá? Co si tak může myslet akvarijní rybička mezi čtyřmi skleněnými stěnami, ze kterých není úniku. Napadne ji vůbec někdy, že je v podstatě jenom vězněm lidských rozmarů? Není to přece její chyba, že se narodila jako malý vodní živočich a ne jako člověk, který je dočista jiný a leccos má rád ve svém vlastnictví, zamčené na tucet západů.
Přestože ta moje šupina v peněžence už dávno není tak duhová a už ani trochu nezavání rybinou jako za čerstva, nepřestává mne udivovat, kolik vzpomínek jsem si díky ní dovedla uchovat. Jak nesmírnou část mého dětství s sebou po celou tu dobu nese, zamčená v peněžence, dávno oddělená od těla, které kdysi bylo živé, jako jsem teď já. A co naplat, že pořádný obnos mi v přihrádce na drobné nikdy nezajistila. Zajistila mi toho totiž ještě o mnoho více...

Odkaz na článek na PN: http://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2011120052

Kreslený humor na Pozitivních novinách podruhé

15. června 2012 v 1:15 Vtipy - všehochuť
Jak možná někteří z Vás vzpomenou, na Pozitivních novinách běží rubrika s kresleným humorem, kde již podruhé vyšlo něco málo z mé vtipové pokladničky. Posílám Vám nejen vtipy, co byly publikovány, ale také odkaz na článek na Pozitivních novinách, pod nímž naleznete předchozí příspěvky v rubrice. Určitě mrkněte také na pouštní vtípky Karla Urbana, je to šikovný a moc fajn chlap!
I když jste možná nějaký ten vtípek už na blogu již dříve viděli, budu doufat, že něco ještě ne a že budete mít lepší náladu!

H.

Stránku připravila Hanka Křivánková


Odkaz: http://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2012050034

Gaudentius Venaticus: Vždy ve střehu aneb malé ohlédnutí za pražským knižním veletrhem

12. června 2012 v 0:06 Ilustrátorské počiny - Pozitivní noviny
Ahoj, přátelé,
vím, že leckterým z Vás poleze na nervy, že sem dávám už podruhé delší článek a já dobře vím, že ne všichni máte tolik času, abyste takové články mohli číst a vychutnávat si je. Tak jdu s pravdou ven; jsem teď v Pardubicích u mamky, která mne už od soboty celé dny zaměstnává návštěvami na farmě, obědy, nakupováním, což je sice příjemné, ale žel bohu také obcházím úřady a doktory - to zase není co závidět. A proto na Vás nebudu až do víkendu mít tolik času, abych Vám něco nakreslila. Na email pro Ivet jsem si urvala až časně ranní hodinu, však ona ví, co mám na mysli ;)
Ale protože mám blog od toho, aby Vám nosil smích a pohodu, zvolila jsem i v tomhle případě článek, který to jenom podrthuje, nemusíte se bát. Navíc článek není až tolik dlouhý a věřím, že když s ním strávíte pár chvil, tak se nejen zasmějete, ale třeba si i rozšíříte nějaký ten obzor. Text jsem jako vždy ilustrovala já, tentokrát však podle přání samotného autora. Vybírám ho sem proto, že mne pobavil a zaujal a doufám, že se mu to zadaří i ve Vašem případě.
A protože už to moc protahuju a dělám ten článek ještě delší, tak končím - prostě čtěte! :D

H.

Gaudentius Venaticus: Vždy ve střehu aneb malé ohlédnutí za pražským knižním veletrhem

K příjemným povinnostem nejednoho knižního redaktora patří i každoroční návštěva pražského veletrhu "Svět knihy". Ten letošní, který proběhl mezi 17. a 20. květnem, je zdárně za námi. Jistě by se slušelo obsáhle poreferovati o jeho bohatém programu, zmínit slavné hosty, pozoruhodné knižní novinky, ba i detailněji pochválit vynikající hudební vložku rumunských folklorních umělců. Leč to už nepochybně učinili jiní.
Jezdívám na pražské veletrhy pravidelně již od svého vstupu do sféry redaktorské. A nejen pracovně. Obyčejně pobudu na veletrhu také soukromě, zdržím se pár dní a vychutnám letní Prahu s jejími všelikými pamětihodnostmi i obsáhlou kulturní nabídkou. Nejinak letos. Počasí přálo nejrůznějším hudebním akcím pod širým nebem a ani ty jsem neopomněl. Sféru literární příjemně proložila oblast hudební.
Leč profesionál nepřestává být profesionálem ani ve svém volnu. Všichni redaktoři jistě potvrdí, jak je občas upřímně čílí gramatické chyby na jídelních lístcích, zpitvořené nápisy v některých výlohách, nepřehlédnutelné hrubky jejich kolegů z novinových redakcí, které se skvějí v nejrůznějších tiskovinách, nemluvě o gramaticky špatně stylizovaných nápisech na zdech, budovách zastávek či dveřích toalet. Červený korektorský fix, stále přítomný kdesi v klopě u saka neb v jiné vhodné kapse, se třese nedočkavostí a nejraději by vyběhl ven, aby učinil přítrž všem jazykovým nepravostem. Správný redaktor je prostě neustále ve střehu!
A co si čert letošního roku nevzpomněl. Po jedné úspěšně skončené popové akci, kdy se již valná většina publika odebrala směrem ke svým domovům, byl jistý mladý hudebník požádán o autogram doprovázený několika přátelskými větami ze svého pera. Vnadně vypadající žadatelka byla prý vášnivou sběratelkou autogramů. Jen papír jí kteraksi nevyhovoval. Mnohem raději prý sbírala podpisy svých idolů přímo na svém těle, a to v oblastech, které cudný mrav i v době ultraliberálně postmoderní žádá ponechávat před veřejností zakryté. Obětavý hudebník ochotně vyhověl. Co by ostatně neudělal pro svou nadšenou fanynku? Jenže pozdní noční doba přináší svůj díl přirozené únavy a ne každý skvělý muzikant je také obstojný gramatik. To dá přece rozum!
Bylo mi hned jasné, že situace vyžaduje odborný zásah a bez redakční výpomoci by mohlo dojít k nejhoršímu. Považte, že by si ona dáma na svých intimních partiích donesla domů nápis pokažený gramatickými hrubkami, který by ji po ranním vystřízlivění totálně zkazil radost ze sběratelského úlovku. A já bych byl za vše morálně odpovědný a obtěžkán černým svědomím. Vždyť ani lékař nezůstává lékařem mimo službu, ale v případě nutnosti ochotně vyrazí se svým kufříčkem a zasáhne. A takový redaktor je v podstatě lékařem kulturně-literárním. Ani on nemůže zůstat stranou, nýbrž podobně jako následník Hippokratův je v případě nezbytí mravně povinován vyrazit se svým korekčním fixem ku pomoci.
A ta přišla právě včas. Levé ňadro znetvořené chybějící tečkou na konci celé věty, jejíž počátek tkvěl v oblasti pravého ňadra, si žádalo okamžitou nápravu. A to nemluvím o levé hýždi, kde jakási anglická věta začínala malým písmenem. Byl jsem upřímně zděšen a do hloubi duše otřesen při pohledu na tyto vážné nedostatky. Takovou nehoráznost nebylo možné tolerovat. Odšpuntoval jsem fix a okamžitě jednal.
Pravda, během své praxe už jsem korigoval ledacos - internetové stránky, plakát, článek, knihu, učebnici, příručku, ba i časopis, ale korekturu levého ňadra a ženského zadku jsem dosud nikdy neřešil. Avšak skutečný profesionál se nezalekne ničeho - a všechno je jednou poprvé, jak by dodala má kolegyně, když jsem imprimoval svoji první knihu! Ačkoli nepopírám, že v důsledku mocného vinného opojení dnes jen obtížně rekapituluji, o jakou noční hodinu se přesně jednalo - jist jsem si pouze časem mezi půlnocí a dobou předcházející rozednění; jenom matně si vzpomínám na podobu onoho pěvce, nemluvě o jeho celém jméně; také slečnu bych dokázal identifikovat snad toliko vizuálně - její jméno kamsi odvála další načatá láhev bílého vína; ba i zpáteční cesta na ubytovnu je pro mne malou záhadou - určitě jsem se ocitl ve své posteli, ale jak, to ví jen Bůh (přičemž konkrétnější údaje lokální i časové povahy raději úmyslně ponechávám stranou, abych nakonec ještě nedopadl jako výpravčí Hubička v Ostře sledovaných vlacích). I přesto jsem o něco později odjížděl z Prahy s blahým pocitem dobře odvedené práce. Nezpronevěřil jsem se své profesi a nastalou situaci jsem ustál se ctí a s nejčistším svědomím, podobně jako lékař, který právě s vypětím všech sil zachránil život svému pacientovi. Nepochyboval jsem ani v nejmenším o tom, že by na mne moji kolegové redaktoři ze všech koutů země české, moravské i slezské, ba i z jiných končin světa, byli patřičně hrdí a že by se na mém místě všichni, bez jediné výjimky, zcela jistě zachovali stejně jako já, tedy přesně tak, jak káže dobrý redaktorský mrav….

Odkaz na PN: http://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2012050083

Byli u moře a u moře nebyli - Z. Horenský

10. června 2012 v 0:39 Ilustrátorské počiny - Pozitivní noviny
Přátelé,
nastal čas letních dovolených, a tak jsem se rozhodla Vám přinést jednu veselou dovolenkovou povídku, která nedávno vyšla na Pozitivních novinách a k níž jsem přidala svoji ilustraci. Pevně věřím, že se zasmějete a hlavně, že si ze dvou hlavních protagonistů příběhu nevezmete ani v nejmenším příklad!
No a abyste toho neměli málo, můžete hlasovat v holiday anketě pod článkem a v komentářích se třeba pochlubit, kam vítr letošní léto zavane Vás! :)

Zdeněk Horenský: Byli u moře a u moře nebyli


Franta a Pepa byli dva téměř nerozluční kamarádi. Postupem času své kamarádství povýšili na kamarádství z mokré čtvrti. Denně se setkávali u piva ve své oblíbené hospodě "U mašinky". Jednou si k nim ke stolu přisedl Jarouš, jejich společný známý, a povídalo se o všem možném. Přišla řeč na dovolenou a cestování. Jarouš jezdíval jako vedoucí zájezdů. Vylíčil jim barvitě několik zážitků z těchto zájezdů a popsal místa, kam se jezdí. Jeho vyprávění je zaujalo. Franta pravil:
"Pepo, co kdyby sme se též jednou s nima vypravili k temu moři? U moře eště ani jeden z nás nebyl, na dovolenou nejezdíme, dostaneme příspěvek od ROH, tak proč nejét?"
Pepa se zamyslel a pak se Jarouše zeptal:
"A jaké je tam pivo?"
Ten mu odvětil, že pivo je již skoro všude dobré, například v Bulharsku i v rozumných cenových relacích. Slovo dalo slovo, Franta i Pepa se rozhodli pro Bulharsko.
Přihlásili se na zájezd do Primorska. Cesta vlakem z Brna do Burgasu byla sice dlouhá, ale krátili si ji návštěvami bufetového oddílu, pivo dali, také štamprličku, pospali pár hodin, karty si zahráli a tak jim to docela rychle uběhlo. V Burgasu před nádražím už čekal autobus Balkanturistu, který je odvezl do Primorska. Cestou je vedoucí informoval o místech, která projížděli, seznámil je s organizací pobytu, i to moře konečně mohli z okna autobusu zahlédnout, neboť část trasy projížděli podél pobřeží.
Ubytováni byli Franta s Pepou v soukromí blízko restaurace, kam se chodilo na snídaně a na večeře. To jim oběma vyhovovalo, neboť stačilo ujít opravdu jen pár kroků. Dle informace vedoucího to měli na pláž k moři tak sedm minut chůze.
Před domem měli domácí pěkné posezení, takový malý altánek ve stínu. Také ho Franta s Pepou hned po první snídani využili. Předtím jen zašli naproti do obchůdku, provedli kontrolní nákup, pár lahváčů, lahvičku rakije, červené i bílé víno na večerní posezení, a poté se již spokojeně uvelebili v altánku. Přimělo je k tomu též pro ně nezvyklé horko. Oběd si připravili z dovezených zásob, čerstvou zeleninu jim na přilepšenou nachystala paní domácí.
Po obědě si dali šlofíka a po probuzení zase šupky dupky do altánku dodržovat pitný režim. Tehdy ještě netušili, že to tak bude den co den. Uběhly asi čtyři dny se stejným průběhem.
Další den ráno Franta říká Pepovi: "Ty, poslóchej, Pepo, neměli bysme se konečně zajít podívat k temu moři, když už jsme sem jeli?"
"Ále, eště je času dost, eště si ho užijeme až až, já dostal koupit Rakiju grozdovu, musíme ji přece ochutnat."
Jeden den to byla Rakija grozdova, druhý den jiná, jednou pivo Burgasko, podruhé jiné.
V poslední den pobytu Franta s Pepou nakrásně zjistili, že u moře ještě nebyli a ani nohy ve slané vodě nesmočili. U snídaně si řekli, že alespoň ten poslední den k moři zajdou. Cestou ze snídaně se však opět zastavili v obchůdku. Zrovna vybalovali zboží a konečně dostali ten levný koňáček, Slnčev brjag, na který celý týden čekali. Hned čtyři lahvinky zakoupili. Po příchodu k altánku Pepa okamžitě zasedl a jednu láhev otevřel.
"Pepo, říkali sme přece, že dnes pudeme k temu moři!"
"No víš," odvětil Pepa, "já jsem ti o tem tak přemýšlel a pak jsem si řekl, že když sme tam nebyli celých devět dní, tak ten poslední den to už nestojí za to."
A tak Franta s Pepou byli se zájezdem u moře a u moře nebyli. Další den ráno byl přistaven autobus k odjezdu. Cestu kolem mořských pláží strávili Franta a Pepa s obličeji přilepenými k oknu. Řekli si, že když u toho moře za celých deset dní nebyli, musí si je aspoň z dálky znovu pořádně prohlédnout, aby po návratu mohli říct, že si i moře užili.
Exkluizivní ilustrace pro Pozitivní noviny: Hana Křivánková

Odkaz na stránku: http://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2012050050


Dvakrát o náušnicích

5. června 2012 v 6:16 Vtipy - všehochuť
Jakožto náušnicového maniaka mne tyto šperky nemálo inspirují ke tvorbě!







Ludvík Casanova

5. června 2012 v 4:16 Mimo mísu
Nemohla jsem se s Vámi, zejména s Ivet :))) ale i se všemi ostatními , kdo mají rádi zvířátka, nepodělit o další Ludvíkův sváděcí pokus :D Tentokrát mi projevil náklonnost opravdu nevšední cestou - pusinkováním mých nohou! :D To se nám sice bohužel zachytit nepodařilo, z čehož usuzujeme, že si to chtěl nechat pro sebe :) A protože je to nejspíš jedný chlap, kterému nevadí, že jsem díky deštivému počasí žiletku a holicí pěnu do ruky už pár dní nevzala, tak jsem si dala říct :D No a už zase jsem tam v pyžamu :D








Ivan Kraus - Redakce

2. června 2012 v 0:06 Ilustrátorské počiny - Pozitivní noviny
Povídka Ivana Krause REDAKCE, která vyšla 1.června na Pozitivních novinách a již jsem měla tu čest ilustrovat :)

Když se Jan s Kateřinou jednoho dne rozhodli vydávat vlastní časopis, usídlili se v koupelně.
Ostatní sourozenci a rodiče neměli nic proti vzniku nového časopisu, avšak jejich pochopení mizelo, kdykoli si chtěli umýt ruce. Jednou chtěl Michael jít do koupelny a když si přečetl na dveřích koupelny nápis NEVSTUPOVAT - REDAKČNÍ PORADA, počkal si na oba novináře v hale. Tam jim dal najevo, že zasedání je ilegální a že navíc narušuje hygienické potřeby členů rodiny. Když i otec, který se vrátil ze skutečné redakce, narazil na oznámení NERUŠIT - SCHVALOVÁNÍ PŘÍSPĚVKU a Eliška se rozčilovala půl hodiny v čekárně, protože v koupelně právě probíhala UZÁVĚRKA nového čísla a Kateřina tam předčítala Janovi fejeton o příchodu jara, uznali tvůrci časopisu, že místo je pro jejich práci poněkud nevhodné, a přestěhovali se do pokoje, pod stůl.
Trvalo nějaký čas, než jsme si na nové sídlo redakce zvykli. Občas se stávalo, že někdo z nás seděl a nechtěně do některého z redaktorů kopl nebo neúmyslně šlápl na čerstvý článek. V takových chvílích docházelo k hlasitým protestům obou redaktorů.
Také známí, kteří přicházeli na návštěvu, byli překvapeni, když se zpod stolu ozval náhlý výkřik, protože netušili, že právě kopli některého redaktora do hlavy.
Správce, který si přišel pohovořit s otcem o úklidu sklepa, byl překvapen že slyšel v pokoji trpaslíky, kteří šeptem recitovali verše. Otec to chtěl později správci vysvětlit, ale matka byla proti. Správce prý moc nečte, a tak mu ta trocha poezie jen prospěje. Aby nedocházelo ke zbytečným nedorozuměním, varovali jsme raději všechny další návštěvy už předem.
Porady redaktorů bývaly vždy velmi bouřlivé.
K prvým ostřejším rozporům došlo kvůli názvu časopisu.
Jeho prvé číslo se jmenovalo KATHON. Ale už před uzávěrkou druhého čísla došlo ke sporu. Jan se jmenoval šéfredaktorem a když mladší sestra přijala funkci sekretářky a pomocné redaktorky, oznámil jí, že časopis bude mít nový název HONKAT. Kateřina protestovala proti změně, nejen kvůli sobě, ale i kvůli čtenářům, jejichž počet nebyl závratný, ale Jan na svém rozhodnutí trval. Zdůvodnil je svou novou funkcí a tím, že nový název je i pro čtenáře přijatelnější. Když sestra namítla, že KATHON zní zrovna tak dobře, jako HONKAT, reagoval šéfredaktor impulzivně a dal kolegyni pohlavek. Narušil tím běžné zvyklosti novinářské spolupráce. Křik mladé sekretářky přivolal z kuchyně matku, která vnikla do redakce a přetáhla šéfredaktora vlhkou utěrkou. Kateřina však byla velmi přizpůsobivá, a tak došlo nakonec k přejmenování časopisu. V úvodníku dalšího čísla šéfredaktor upozornil čtenáře na změnu názvu. Psal, že nový titul je výsledkem plodné debaty redakčního kolektivu, který dospěl k jednomyslnému rozhodnutí. Zároveň zvýšil nenápadně cenu výtisku z jedné koruny na dvě a odůvodnil to poznámkou, psanou
velmi drobným písmem: rostoucími náklady na papír a psací potřeby.
Časopis byl původně týdeník. Později se změnil ve čtrnáctideník a nakonec se z něho stal občasník. Na titulní straně se objevila tato informace: VYCHÁZÍ VŽDYCKY, KDYŽ JSOU PRACHY. Kateřina protestovala proti formulaci, kterou považovala za nevhodnou. Teprve když jí bratr obvinil z nedostatečného smyslu pro humor a vysvětlil jí, že je to míněno jako vtip, souhlasila. Ale jen pod podmínkou, že na poslední straně listu bude i další poznámka.
NÁZORY ŠÉFREDAKTORA NEODPOVÍDAJÍ VŽDY NÁZORůM OSTATNÍCH ČLENů REDAKCE. Po delší bouřlivé poradě, která měla za následek rozlití otcovy kávy, šéfredaktor sice souhlasil, ale pod podmínkou, že časopis bude obsahovat i následující oznámení:
ŠÉFREDAKTOR SI VYHRAZUJE PRÁVO PSÁT, CO CHCE. I KDYŽ REDAKTOŘI
S NÍM NESOUHLASÍ.
V dalším čísle se objevila postupně tato upozornění:
REDAKTORKA NERUČÍ ZA NÁZORY ŠÉFREDAKTORA, KTERÉ JSOU OTIŠTĚNY
V TOMTO ČASOPISE. ODPOVĚDNÝ ŠÉFREDAKTOR NEZODPOVÍDÁ ZA BLBOSTI, KTERÉ SI MYSLÍ SEKRETÁŘKA. ŠÉFREDAKTOR RUČÍ JEN ZA TO, CO SÁM NAPÍŠE. NÁVŠTĚVA REDAKCE JEN PO DOHODĚ SE SEKRETÁŘKOU, KTERÁ JI OHLÁSÍ ŠÉFREDAKTOROVI, KTERÝ SDĚLÍ SEKRETÁŘCE, NA KOHO MÁ ČAS. REDAKTORKA NENÍ ODPOVĚDNÁ ZA GRAMATICKÉ CHYBY ŠÉFREDAKTORA, KDYŽ SI TENTO NENECHÁ ŘÍCT.
Čím déle poněkud ilegální časopis v podzemí vycházel, tím více v něm bylo poznámek, v nichž si oba spolupracovníci vymiňovali, kdo z nich za co je, nebo není zodpovědný.
Zároveň se zmenšoval počet článků a informací.
Došlo také ke protestům čtenářů. Michael upozornil redaktory na to, že se ve fejetonu o psech dopustili gramatické chyby.
Šéfredaktor časopisu se mu za to pomstil tím, že o něm v příštím čísle napsal, že je Zrzoun. Michael odhrnul ubrus a vnikl do redakce, kde fyzicky napadl šéfredaktora. Zároveň mu zabavil nový článek s titulem Hlava zrzavá. Ve zvláštním večerním čísle, které vyšlo hned po večeři, popsali pracovníci časopisu celou aféru. Oznámili všem pěti čtenářům, že se nemíní podřídit ani násilí, ani rodinné cenzuře.
Přes svou aktuálnost však časopis vycházel nepravidelně a čím dál méně, až jednoho dne zanikl docela.
V závěrečném fejetonu, s názvem OTEVŘENÝ DOPIS napsala redaktorka, že důvody zániku periodika jsou hlavně ekonomické. Sdělila čtenářům, že bratr počítal s abonenty, kteří by mu svým předplatným umožnili posléze koupi tranzistorového rádia.
Šéfredaktor si přečetl OTEVŘENÝ DOPIS, s jehož obsahem naprosto nesouhlasil. A protože se nechtěl zdržovat psaním dalšího dopisu, dal svůj nesouhlas najevo fyzicky.
Na štěstí se zrovna v tu chvíli vracel ze školy jeden ze silnějších čtenářů Michael. Když uviděl, jak šéfredaktor vleče svou kolegyni za vlasy po zemi, ihned zakročil.
Ačkoli časopis neměl dlouhé trvání a vycházel jen v omezeném nákladu, jsem přesvědčen, že byl v dějinách světového žurnalismu naprosto ojedinělý.
Nevím totiž o žádném jiném, který by vycházel pod stolem.







Ivan Kraus
Udělej mi tichoučko!
Vydalo nakladatelství Academia, rok 2003


Odkaz na stránku na Pozitivních novinách zde: http://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2012060002

Den dětí

1. června 2012 v 0:06 Vtipy - všehochuť
Ať je Vám náct, set či sát, ať den dětí v rodině slavíte nebo ne, přeji Vám, aby se dnešek vydařil! A že se můžete potěšit tématickými vtípky, které jsem pro Vás připravila, to je přece jasná věc! :)