Třikrát s Egonem Wienerem

30. března 2012 v 0:06 |  Ilustrátorské počiny - Pozitivní noviny
Snad nebude libereckému mistru fejetonů vadit, když se o tři z toho jeho mnoha, co už má na kontě, podělím s Vámi na tomto blogu. Abyste rozumněli, Egon Wiener je totiž také autor, kterému mám tu čest sem tam ilustrovat jeho povídky a fejetony na stránce www.pozitivni-noviny.cz, o níž jsem tady již několikrát zmínila a najdete ji i v rubrikách. Když jsem dostala k přečtení a následnému ilustrování jeho fejetony "Dřevěné stavby," "Vůně z kuchyně" a "Šavle, šavličky," dostala jsem takový docela milý nápad - co takhle zkusit místo obvyklých obrázků přimyslet ke každému fejetonu nějaký vtip? A světě div se, povedlo se to - a snad ne úplně nejhůře, doufám teda. Dokonce se mi to zalíbilo tak, že jsem se o to začala pokoušet pravidelně, častěji a musím říct, že jsem s tím docela spokojená. Připadá mi totiž, že pokud není k textu "jenom" obrázek (samozřejmě, že ne vždycky!), ale nějaký vtip, posouvá to text ještě o krok do jiné sféry (neříkám že vyšší), a nutí to čtenáře ještě víc přemýšlet. Prvním počinem ovšem byly tyto tři fejetony a tři vtipy a o ty se s Vámi nyní rozdělím...

Dřevěné stavby


Jižní a východní strana libereckého kraje je jedna velká oblast plná umělecko-řemeslných prací zhotovených našimi předky v lidovém pojetí minulých staletí. Stále, i když ne v takovém množství jako v letech předcházejících, se v obcích na jižní straně Ještědu, kolem Turnova, ale i v dnešním jabloneckém a semilském okrese i blíže k Jičínu se setkáváme s něčím, co při pohledu pohladí naši duši. Co nás, v tom dnešním uspěchaném světe, nutí říci: Kruci, ti to uměli! Kde na to vzali? Přičemž nemáme na mysli ani tak peníze jako odvahu, že jim to nespadne, neshoří, že to bude k bydlení, k používání.No a ono to nespadlo! Vydrželo to stát celé věky.
Dodnes stojí dřevěné selské dvory, statky, brány, zvoničky, holubníky, kadibudky, špejchary či vejminky, třebaže, bohužel, nešlo to jinak, upravené tak, aby to nakonec opravdu nespadlo. Rázovitost, pestrost, funkčnost, hrdost, dovedná ruka a fantazie. Čeští truhláři, kováři, bednáři a tesaři zkrášlovali své práce řezbami "vlnovic" - vlnovkami do dřeva i barvami nebo rudkou. Vznikly tak dodnes ceněné stavební unikáty. Malebné pavlače a besídky, sloupky, pečlivě opracované prastaré trámy, dříky sloupků, patky, vyřezávané hlavice, štíty domů, leckde lomená loubí pod střešní lomenicí. Podkova přitlučená nad prahem domu - pro štěstí.
Vesnické statky a chalupy, na kopcích zámky a ve městech měšťanské domy, kostely, kostelíky, kaple a Boží muka v polích. Jen těžko si dovedu představit, jak prostý venkovský tesař sekerou osekával trámy v sloupky, pilou vyřezával okraje prken, to vše ve slohu renesančním nebo barokním. Ze zápraží vcházím do už hotového stavení, do síně, kde bylo ohniště, kterému se dříve říkávalo "prsk" a odkud byla vytápěna pec, srdce chalupy. Pec zasahovala do světnice kachlovými kamny. Tady jsem musel sehnout hlavu. Ze síně vedou dveře do světnice, ke komorám a schody na pavlač nebo přímo na veledůležitou půdu a abych nezapomněl, do stejně důležitého sklepa. Tam vedly schody ze síně a byly pěkně pod poklopem, celkem neviditelné. Schody vedly ještě ze zápraží do chlévů a stájí.
Špýchary, nezbytná část domů stály obyčejně zvlášť ve dvoře. Už jen prostě roubené a bedněné stodoly a kolny stály opodál stavení. Jak jste si jistě všimli, moc komfortu pro lidi ti naši předkové na vesnici neměli. Snad něco navíc - nad zápražím býval zavěšen obrázek svatého Floriana, ochránce před ohněm.
Vnitřní dřevěné stěny byly obíleny, okraje oken a okenice natřeny ne silně modro-zeleně. Ve statcích a méně v chalupách byla hojnost festovního, už tehdy starobylého, nábytku, bohatě malovaných truhel, almar, židlí, postelí a kolíbek. Jen málokde byly uloženy v policích staré knihy - Bible, kronika, herbář, rukou popsané paměti rodu, modlitby.
Projíždíme-li touto krajinou, vybavme si i to, co už dnes nevidíme. Dřevěné stavby, které odešly se svými staviteli do nenávratna a jejichž zbytky tu stále kolem nás zůstávají. Dřevěné radnice s věžičkami, zvonice, městské domy s podsíněmi, chalupy s lomenicemi a pavlačemi, pily, mlýny, kovárny, špýchary, sruby, stodoly, studny, vrata, ploty, sloupy, roubení, okna, okenice a krásné stavební lahůdky jako dřevěné makovice a jiné domovní okrasy. Krásné Pojizeří, Podkrkonoší, náš domov. Benátky a Dolánky u Turnova, Příšovice, Přepeře, Nudvojovice, Jivina, Svijanský Újezd, Podolí, Loukov, Březina, Žehrov, Bukovina, Malý Rohozec, Sestroňovice, Podhabří, Ohrazenice, Jenišovice, Roudné, Kozinec, Vrchy, Mašov, Všeň, Tatobity, Volavec, Ktová, Žampach, Sobotka, Samšín, Osek, Železný Brod, Semily, Malá Skála, Žďárek u Hodkovic, Rovensko, Jilemnice, Nedvězí, Petrašovice, Mohelnice, Mříčná... Mám pokračovat? Všude tu jsme doma. Žili tu naši předkové, kteří tuhle krásu postavili. Uchovejme ji dalším generacím.

Vůně z kuchyně


Taky ji máte rádi? Byly doby, kdy člověk zaregistroval radnici podle pachu z Radničního sklípku, odkud se linula už po ránu vůně smažené cibule. To si pak uvědomil, že o patro výš už pracují pilné úřednice ve prospěch obce po celý den. Bez nadsázky.
Já jako dítě chodil kolem a rád čichal vůni svíčkové, rajské, zapékaných kolínek se salámem nebo špaget s parmazánem.
Každý, jak vidno podle délky jídelního lístku, máme jiné chutě. My, naše generace, jsme byli rozmlsaní od maminek, které ještě nechodily do práce a vařily, pekly, smažily, dusily, obalovaly a nakládaly s jídlem až moc dobře. Později, s devastací tradiční funkce rodiny, se maminky zapojily nejprve do budování socialismu a pak, aby uživily rodinu. Museli, potom práci hledali, protože někteří chlapi, co živili rodinu ji už neměli. Dřepěli doma, pili pivo, koukali na televizi a nadávali, že jim špatně tráví.
Vraťme se k té nádherné dávné idylce, kdy jít kolem nároží České Besedy v Liberci byla jedna velká vůně. Oni tam při otevřených oknech vaří ještě dnes a na rozdíl od Radničního sklípku se jim zřejmě daří. Co hospoda, to jiná kuchyně, za kterou se jezdí. Proboha, co je to za hospodu, kde se vaří a jídlo nevoní? To vonět musí, musí svádět k nevěře, opustit jiný podnik a začít chodit sem, obědvat i večeřet. Sám i s dámou, nacpat si bříško, posedět a čichat vůně z kuchyně.
Začalo to nevinně u maminky polívkou nebo ještě dřív, ráno kafem, meltou s mlékem nebo kakaem. On i chleba s máslem zavoněl. Byl jsem tak malý a hloupý, že jsem zapomněl a vzal si k němu ředkvičku. Malér zvaný afty byl na světě. Lepší byl voňavý med s rohlíkem a máslem. Vajíčka voněla taky, proč ne? Vonělo i mléko, které nemusím, tvaroh s jahodami, okurkami, voněl jogurt ke svačině, později dršťková nebo voňavá gulášová polévka. A závin, jablečný se skořicí, buchty s čímkoli, koláč s mákem, s drobením. Bože, jak voněly teplé koblížky!
Pořád ještě slyším:"Tak jez!", a já se tehdy zdráhal! Kompoty, čalamády, venkovní opékání. Sem tam svatba, pohřeb, narozeniny, oslavy, vůně připravovaného jídla. Právě to mě ve zralém věku odvedlo ke stolům, nevím proč, švédských a ke konzumaci čehokoli, co se nemohlo vůní rovnat maminčinu voňavému bramboráku. Udělat je byla dřina, na kterou měla čas právě jenom naše maminka. Stát dvě hodiny u plotny a obracet jednu placku za druhou. Pak jsem přišel domů a stačilo mi dvacet minut nato, aby ta práce s bramborami byla snězena. A ještě ke všemu jsem často zapomněl maminku pochválit. Prošla pokojem a celá tím bramborákem voněla, takže jsem často měl chuť sníst ji taky. Smála se tomu až plakala.
Nic na světě už nevoní tak, jako její jídla a smích. Ale to přece znáte. Jsou jídla, která uměla jen vaše maminka nebo babička, a která odešla s nimi. Nám zbývá jen vzpomínat. Bude někdo vzpomínat na naše recepty? Je tu něco, co stojí za to nezapomenout?

Šavle, šavličky


Šavle, meče, pušky a bodáky. O to je dnes velký zájem. Kdo něco shání, tak převážně něco z výzbroje armády a čím starší, tím lepší. Tak se stává, že moderní interiér bytu zdobí trofeje z války Burů s Angličany z počátku 20. století, Němců s Němci z roku 1866, Napoleona s Rusy z první dekády 19. století a z obou válek století minulého.
Stalo se, že se na mém stole objevily dvě šavle z Východu. Dagestánský kinžál v originální pochvě, tuším, že z Krymské války s Angličany a kozácká šavle bez pochvy z občanské války v Rusku.
Takových torz zbraní se u nás, po všech těch válkách v historii severních Čech objevilo bezpočet. Nebylo konfiskátu v pohraničí, aby si kluci každodenně s něčím takovým nehráli a to vím dobře z vlastní zkušenosti. Převážná část zbraní pocházela z války poslední. Z každé chalupy někdo narukoval, ne každý se vrátil a tak doma o to víc schraňovali, co poslal domů, co za trofej získal. Byly to zase převážně zbraně ať již chladné nebo palné, medaile a vyznamenání. Našly se i staré přilbice, monstrózní a cizorodé. Jednu jsme s Rudou Reichlem našli v jejich vilce. Samozřejmě jsme pak nosili po vesnici tropickou přilbu afrikakorpsu.
Ve velkém se nacházely černé pochvy s dýkami mládežnické organizace hitlerjugend. Ty s hákovým křížem na rukojeti, který jsme vytloukali, dokud jsme dýku dokonale nezničili. Bajonetů bylo všude plno a nebylo domácnosti, aby se s nimi nedělaly třísky do kamen.
Pistole, pušky a samopaly. Těch jsme se, my kluci, báli. Za jejich objevení v našich skrýších hrozilo citelné rodičovské potrestání. Páni rodiče je samozřejmě měli také, ale dobře schované. Co se nás týče, báli se, že si ublížíme nebo přivedeme domů policajty a bude zle. Za to se chodilo do vězení a na dlouho. Parádní byla i německá a cizí vyznamenání. Bože, jak se s tím tenkrát obchodovalo na bázi výměny! A dělo se tak často, aspoň, co já pamatuju.
U Reichlů jsme organizovali regulérní soutěže v šermu sečnou důstojnickou zbraní se střapci od parádní vojenské uniformy z krabice na půdě. Počítali jsme šrámy, zuby na čepeli, které narůstaly každým střetem zbraně se zbraní nepřítele.
Byli jsme hloupí vesničtí kluci a rodiče, kteří zrovna v tomhle případě, kdy nemuseli, byli tolerantní a tak se ničilo, co se dalo. Vždyť to bylo "po Němcích". Tyhle šavle a šavličky byly ještě tolerovány a věšeny na zdi a trámy. Horší to bylo s knihami a jaké mezi nimi byly skvosty! Vzácná vydání, vazby, ilustrace, autorská vručení, bibliofilská vydání. I já, jako kluk podlehl školním soutěžím ve sběru starého papíru a musím se pochlubit, že často, ach, velmi často, jsem toho přivezl na žebřiňáčku nejvíc a býval chválen školními nástěnkami. Dnes bych za to měl stát na pranýři. Ale takhle to dříve chodilo. Byli jsme hloupí kluci, a naši rodiče a učitelé taky. Rozdíl byl v tom, že my jsme byli děti, dětičky...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám kombinace fejetonu a kresleného vtipu?

ANO
NE

Komentáře

1 Včelka Včelka | E-mail | Web | 30. března 2012 v 18:07 | Reagovat

Kadibudka je fajn :-D
Fejetony si přečtu pak někdy dodatečně, ž na to budu mít klid, nějak poslední dny nestíhám :-D

A pokud ty obrázkové vtipy doplnují text nebo odráží dění v textu, je to určitě jen fajn :-)

2 mammo mammo | E-mail | Web | 30. března 2012 v 21:26 | Reagovat

[1]: No uvidíš, já budu ráda, když si je přečteš a pak sem napíšeš svůj dojem z celku :-)

3 zabky007 zabky007 | E-mail | Web | 31. března 2012 v 11:14 | Reagovat

Ahoj.;) Máš krásný blog.! ;)) A hezkej článek.:P
Jinak určitě se podívej na náš blog.;)
A můžeš tam zanechat i nákej komentář.;)
Díky.!!

4 Amelie Amelie | Web | 1. dubna 2012 v 14:13 | Reagovat

Fejetony s obrázkem jsou super. Rozesmála jsi mě, krásné obrázky. Hodím na TEBE šavli...víš, že se často smějeme tomu, čemu autista nerozumí? Myslí doslovně a pod hodit šavli si opravdu představí šavli. ;-)

5 mammo mammo | Web | 1. dubna 2012 v 22:14 | Reagovat

[4]: Amelie, a víš, že já jsem si taky představila, když jsem to kreslila, jak na něj hází meč? :-D A dokonce mi to přišlo i docela vtipné! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama