Jak mě naučil malovat - fotograficky zdokumentovaná minipovídka pro vás!

13. února 2012 v 16:38 |  Lit - erární tvorba

Jak mě naučil malovat


Děda měl kromě vášnivého nimrodění, válečného hrdinství a bavení obecenstva svými zážitky ještě jednu věc, kterou nadevšechno miloval a kterou jsem od něj také částečně okoukala. Šlo o malování obrazů, barevných krajinek, které nejčastěji zachycovaly kus lesa či zvěře. Tato jeho záliba úzce souvisela především se zmíněnou myslivostí; když děda totiž zestárnul, oči mu začaly vypovídat službu a střílení do kanců a srnců už mu tak dobře nešlo, ba co víc - mohl by se dokonce stát osobou nebezpečnou, chodil raději jen na procházky po lesních stezkách, nebo seděl venku u lesa a maloval si jej. Sem tam si nějaký prvek domyslel, ale jeho obrazy sklízely vždycky vesměs úspěch - hlavně v těch "nejlepších letech." Později, kdy mu zrak nestačil pomalu ani na to malování, už to taky nebylo ono.

Dobře si vzpomínám, jak jsem byla malá a on si na zahradě roztáhl stojan a pustil se do práce. Nezvěčňoval sice naši zahradu, což se zpětně docela divím, neboť taková divočina, plná plevelových květin leckým dosud ani nespatřených a košatých jabloní, které v šeru vypadaly jako nějaká děsivá stvoření z levných hororových dývýdýček, je snem snad každého umělce. Ale děda zůstal věrný lesním krajinkám. Byl výtečně připraven; když byl na chalupě na Vysočině, kde přebýval stále častěji (za chvíli pochopíte proč), vyfotil si pěkný kousek, připíchl si tu fotku na stojan a vesele patlal dál.

"Co myslíš, měl bych sem na tu paseku dát srnku nebo radši divočáka?" zeptal se mne tehdy. To bylo přesně to domýšlení určitých prvků, které jsem již zmínila a srnka nebo divočák bylo jeho největší dilema. Bylo to sice skoro úplně jedno, ale to mu nikdy nikdo nedokázal vysvětlit.

Svůj ateliér míval u nás doma, v malé místnůstce v podkroví, které dominovalo obrovské střešní okno s výhledem rovnou na hvězdy. Bylo to tam plné obrazů, ale nikdy ne skic - děda totiž neskicoval, jako ani neskicuju já, broků, zbraní, suvenýrů z mládí a asi všeho, co kdy člověk, který zažil válku, byl myslivcem a malířem nashromáždil. Také tam byl červený rotoped, který nebylo kam umístit, protože moje maminka svůj boj s nadbytečnými kily vzdala už někdy v sedmdesátých letech, a spousta knih a časopisů o myslivosti.

Co pro mně bylo ovšem nejzajímavějším kouskem v celém tomto uměleckém doupěti, byl těžký černý kufřík naládovaný olejovými barvami. Tohle lákadlo děda nikdy nezamykal a začal až později, kdy jsem coby tříleté dítě jeho obsah rozebrala a vytvořila válečné malby nejen na svém drobném obličejíku, ale také na peří babiččiných slepic v domnění, že pak začnou snášet kraslice. Pamatuju si, že babička mě po tomto incidentu vykoupala v ředidle, slepicím zakroutila krkem a udělala z nich výtečnou polévku a žrádlo pro našeho jezevčíka Dana a v neposlední řadě jí také došla trpělivost se svým bordelářským manželem. Děda byl z podkroví vystěhován jinam, ale protože neměl kam, ukázal se babičkou vydaný příkaz později jako nechtěné vymstění. Děda, mimo jiné věčný kutil, chopil se několika sololitových desek, kdesi na skládce posbíral staré střešní tašky, taky někde sehnal ještě skelné tabule a po několika málo chvílích zbudoval přímo na naší zahradě svůj nový ateliér o velikosti dvakrát dva metry, coby přístavek naší garáži. Dovnitř pak nastěhoval starou postel, stolek, vařič i nádobí a takto začal ve svém kutlochu, jak jsme tento atomový kryt později nazvali, bydlet a žít. A taky začal častěji jezdit na tu naši chalupu.

Ač byl kutloch plný pavouků, myší, brouků a také slepic, nebála jsem se do něj ještě vlézt (dnes už by mě to ani nenapadlo a i tehdy jsem byla asi jediná) a sledovat dědu jak při malbě, tak při pozorování zahrady, na kterou měl díky velkému množství skelných tabulí výhled přímo královský. Jednou jsem jej tedy poprosila, že by mně mohl něco málo ze svých uměleckých schopností ukázat a že bych se taky ráda stala malířkou krajinářkou.

Pro dědu to okamžitě zavonělo kutilstvím a tak sbil do kupy pár dřevěných tyčí a k ježíšku jsem obdržela malířský stojan, dělaný přesně na svou dětskou nevelikost. On totiž vůbec rád kutil, jak už nejspíš víte. Vzpomínám si, jak mi jednou maminka s babičkou přivezly z návštěvy chrudimského muzea loutek maňásky lišku a prasátko v montérkách a já byla nešťastná, že nemám žádné divadélko, tak děda bez zaváhání slepil dvě sololitové destičky, na jednu z nich namaloval karikaturu ježka a napsal nad ni "U ježka," čímž myslel jako chaloupku U ježka nebo putyku U ježka. Ani v případě stojanu jsem tedy nemohla přijít zkrátka. Bohužel jsem pod stromečkem nenašla žádné barvy, které byly pro můj záměr naučit se malovat docela důležité, ale stalo se, že mi děda zapůjčil svůj černý kufříček se všemi těmi olejovkami uvnitř a štětec, který byl dlouhý jako moje malá ručička. Sice se mi nedostalo oleje, abych v něm mohla ty barvičky patřičně namíchat, ale z toho jsem si hlavu ve třech letech až tolik nedělala. Nejdůležitější bylo veledílo, které odstartovalo moji životní kariéru; obří hnědá placka neurčitých tvarů, sem tam šmrncnutá modrou nebo červenou. Strávila jsem nad ní tehdy asi hodinu, přičemž jsem stihla zahnědit celý obývací pokoj (jestli jsem to nepsala, tak se to odehrálo přímo tam) a babička, která mi pohotově stihla uvázat zástěru a které bylo jasné, že mě zas bude muset namočit do ředidla, málem dostala z dědy mrtvici. Bylo jasné, že budu muset malovat venku. Ale už se tomu tak nikdy nestalo.

Moje maminka tehdy pracovala v kanceláři a začala mi domů nosit tužky, takové ty spojené papíry s dírami na okrajích, zvýrazňovače a také mi kupovala pastelky a fixy. Byla to nakonec ona, absolutní umělecký antitalent, kdo mne naučil nakreslit princeznu nebo pejska a já těch dírkovaných papírů brzy pokreslila stovky. Tak se stalo, že jsem začala kreslit a od té doby se k malbě vrátila jen tolikrát, že byste to spočítali na ruce.

Myslím, že to dědu ani nemrzelo. Ještě téhož večera totiž zapomněl, že nějaký stojan kdy smontoval a dál rozjímal nad naší zpustlou zahrádkou, kterou zahalily jemné červánky a začal se v ní ozývat nádherný kosí zpěv.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Včelka Včelka | E-mail | Web | 15. února 2012 v 16:28 | Reagovat

Počítám, že tak to doopravdy bylo, že? Že to neni vymyšlené... Ale napsané je to hezky, dobřese mi to četlo :-)

2 mammo mammo | Web | 15. února 2012 v 18:31 | Reagovat

[1]: Ano, není to vymyšlené :-)

3 Sisi Sisi | E-mail | Web | 16. února 2012 v 1:19 | Reagovat

Ježiši,ty jsi byla tak rozkošná! :-D  :-D teda to jsi pořád... :-D
povídku si přečtu až budu mít víc času,promiň...

4 mammo mammo | Web | 16. února 2012 v 1:32 | Reagovat

[3]:  No, je pravda, že tady jsem ještě docela hezké dítě, ale třeba v takovém jednom roce to bylo mnohem horší - měla jsem asi sto kilo, máma mi česala patku a na jedný fotce jsem s narozeninovým dortem. Tu viděl přítel a komentoval: "Kdybys měla ještě knírek, tak bych řekl, že to je Hitler nad mapou Polska!" :D :D

5 mammo mammo | Web | 16. února 2012 v 1:33 | Reagovat

[4]: Jinak, tady mi byly čtyři roky :D

6 Včelka Včelka | E-mail | Web | 17. února 2012 v 19:52 | Reagovat

To já zase hrozně ráda stříhala už od doby, kdy mi naši nůžky koupili :-D Naši dodneška vypráví dvě historky s nůžkami. Učitelka ze školy mamču obvinila, že mi ty výtvory do školy stříhají oni, že takhle pěkně jsem to já udělat nemohla a přitom to opravdu všechno byla moje práce :-D A pak jsme měli ještě v bytě takové dlouhé záclony s dírkama a já ty dírky prostřihovala, až mi mamča nůžky schovala tak důkladně, že je sama pak nemohla najít :-D

7 mammo mammo | Web | 23. února 2012 v 3:16 | Reagovat

[6]: No jo, nůžky, to byla i moje populární "hračka" :-D  Ale přiznám se, že jsem vystřihovala nerada, nikdy jsem to nedokázala přesně a mívala jsem to zubaté, ale záclony byly skvělým terčem i pro mne :-D  Tuším, že je i nějaký starý film, kdy tatínek, zabraný do novin a ne moc do dítěte, ho hlídá a ta holčička vesele křičí: "Tatínku, já číhááám (stříhám)" a on jí chválí, protože si myslí, že si něco vystřihuje (sedí v jiné místnosti nebo čučí do novin, to už nevím), ale dítko ve skutečnosti "upravuje" drahé záclony :-D  Jo, to jsem dělala taky. Taky jsem s oblibou stříhala panenky, protože jsem myslela, že jim ty vlasy dorostou jako člověku a pak jsem se divila, když zůstaly na plešku :-D
Ale jinak, dneska si ze mě přítel vystřelil a když viděl tu fotku, řekl: "To je blbý, co vědět, že to největší dílo jsi už namalovala!" :D

8 Včelka Včelka | E-mail | Web | 24. února 2012 v 0:05 | Reagovat

Joooo, tak panenkám jsem taky dělala sestřihy :-D
Ale ještě k těm záclonám - pořád myslím, že je méně na škodu trošku potrápit záclonu nůžkama, nežli kreslit kamínkem po autě :-D To provedl můj malej bratránek, byli u nás na návštěvě, přijel i děda, tak mu to auto objel taky, asi aby mu to nebylo líto :-D

Teda, to je rejpal :-D

9 mammo mammo | Web | 24. února 2012 v 0:15 | Reagovat

[8]: No koukám, taky máš v rodině veselo :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama