Únor 2012

Mammo Bad day

28. února 2012 v 18:36
Refrešuji sem Mammův dřívější komiks z důvodu prostého; včera jsem ho měla taky a to opravdu vypečený :( Proto také nemám v zásobě žádný z nových vtípků, ale už je připravuji! Snad už bude lépe!


Vyhlídkové lety trochu jinak

25. února 2012 v 0:06 Vtipy - všehochuť
No. moc vtipné to zrovna není, spíš takové "milé"...



Bahno

24. února 2012 v 0:21 Vtipy - všehochuť
To mě zase napadla jednou taková dost jízlivá věc, ale nemůžu říct, že bych s ní nesouhlasila a tak jsem kreslila a kreslila, až z toho bylo tohle :D

Rybářské pruty - obraz

22. února 2012 v 0:11 Malba

...Takový pokus...

...první fáze, tuš:





...A je hotovo; akvarelové barvy:


NAROZENINY!

20. února 2012 v 0:06 Mimo mísu
Milí přátelé,
čas letí jako pominutý a já si ani nestihla všimnout, že 15. února oslavil tento blog svoje první narozeniny a s ním také koník Mammo, kvůli kterému byl blog založen. Takže mu přeji všechno nejlepší a hlavně, abych mu moc nelezla na nervy! :D A vám srdečně děkuji za přízeň, komentáře a ohlasy a doufám, že se sem budete i v roce 2012 aspoň občas rádi vracet, aspoň s takovou radostí, jako já pro vás vymýšlím a kreslím, abych si mohla domyslet vaše xichtíky se spokojenými úsměvy!


Haňa


Pro Metropolitan Brno - brněnský orloj

17. února 2012 v 19:16 Vtipy - všehochuť
V lednovém čísle brněnského deníku Metropolitan vyšly dva z původních čtyř vtípků, které se týkají kontroverzní stavby nacházející se na brněnském Náměstí Svobody - orloje.























Posypová sůl

15. února 2012 v 15:48 Vtipy - všehochuť
Minulý týden jsem pobývala u rodičů v Pardubicích a často chodila venčit, i přes ty pekelné mrazy, maminčinu fenku jezevčíka a hned prvné procházka nám přinesla horu útrap...
Ušly jsme sotva sto metrů, když Kittynka začala poskakovat na dvou nohách, div se nesvalila na zem. Celou dobu to bylo v pořádku, šly jsme svižně, ale najednou, jak jsme nastoupily na sousedovic chodník, se přihodla tato patálie... Přemýšlela jsem, jestli třeba nemá něco s nožičkou a pak mi všechno došlo; chodník byl přesolený jako hnusná polévka a Kitty po něm ušla několik metrů... Abych si ověřila svoji teorii, nechala jsem ji chodit po zasněženém trávníku, kde se nic takového nedělo. Když jsme pak přecházeli na další chodník, rovnež slaný jako Mrtvé moře, opět se náš jezevčík potýkal s problémy...
Když jsem jí doma mazala tlapky olivovým olejem, potom sádlem a nakonec indulonou, s níž jsem uspěla nejvíc, neboť psovi nechutnala, nadávala jsem v duchu na ty přesolené tratě, které nejen že ničí psí a kočičí tlapky (a jak jsem se dověděla, tyto trable nemá ani zdaleka jenom náš pes), ale také se vsakují do země, kde škodí. Abych ale z této nepříjemné příhody netěžila jenom to negativní a abyste se zde mohli pobavit, což je prvotní účel tohoto blogu, přináším Vám jeden opravdu osolený vtípek.


Jak mě naučil malovat - fotograficky zdokumentovaná minipovídka pro vás!

13. února 2012 v 16:38 Lit - erární tvorba

Jak mě naučil malovat


Děda měl kromě vášnivého nimrodění, válečného hrdinství a bavení obecenstva svými zážitky ještě jednu věc, kterou nadevšechno miloval a kterou jsem od něj také částečně okoukala. Šlo o malování obrazů, barevných krajinek, které nejčastěji zachycovaly kus lesa či zvěře. Tato jeho záliba úzce souvisela především se zmíněnou myslivostí; když děda totiž zestárnul, oči mu začaly vypovídat službu a střílení do kanců a srnců už mu tak dobře nešlo, ba co víc - mohl by se dokonce stát osobou nebezpečnou, chodil raději jen na procházky po lesních stezkách, nebo seděl venku u lesa a maloval si jej. Sem tam si nějaký prvek domyslel, ale jeho obrazy sklízely vždycky vesměs úspěch - hlavně v těch "nejlepších letech." Později, kdy mu zrak nestačil pomalu ani na to malování, už to taky nebylo ono.

Dobře si vzpomínám, jak jsem byla malá a on si na zahradě roztáhl stojan a pustil se do práce. Nezvěčňoval sice naši zahradu, což se zpětně docela divím, neboť taková divočina, plná plevelových květin leckým dosud ani nespatřených a košatých jabloní, které v šeru vypadaly jako nějaká děsivá stvoření z levných hororových dývýdýček, je snem snad každého umělce. Ale děda zůstal věrný lesním krajinkám. Byl výtečně připraven; když byl na chalupě na Vysočině, kde přebýval stále častěji (za chvíli pochopíte proč), vyfotil si pěkný kousek, připíchl si tu fotku na stojan a vesele patlal dál.

"Co myslíš, měl bych sem na tu paseku dát srnku nebo radši divočáka?" zeptal se mne tehdy. To bylo přesně to domýšlení určitých prvků, které jsem již zmínila a srnka nebo divočák bylo jeho největší dilema. Bylo to sice skoro úplně jedno, ale to mu nikdy nikdo nedokázal vysvětlit.

Svůj ateliér míval u nás doma, v malé místnůstce v podkroví, které dominovalo obrovské střešní okno s výhledem rovnou na hvězdy. Bylo to tam plné obrazů, ale nikdy ne skic - děda totiž neskicoval, jako ani neskicuju já, broků, zbraní, suvenýrů z mládí a asi všeho, co kdy člověk, který zažil válku, byl myslivcem a malířem nashromáždil. Také tam byl červený rotoped, který nebylo kam umístit, protože moje maminka svůj boj s nadbytečnými kily vzdala už někdy v sedmdesátých letech, a spousta knih a časopisů o myslivosti.

Co pro mně bylo ovšem nejzajímavějším kouskem v celém tomto uměleckém doupěti, byl těžký černý kufřík naládovaný olejovými barvami. Tohle lákadlo děda nikdy nezamykal a začal až později, kdy jsem coby tříleté dítě jeho obsah rozebrala a vytvořila válečné malby nejen na svém drobném obličejíku, ale také na peří babiččiných slepic v domnění, že pak začnou snášet kraslice. Pamatuju si, že babička mě po tomto incidentu vykoupala v ředidle, slepicím zakroutila krkem a udělala z nich výtečnou polévku a žrádlo pro našeho jezevčíka Dana a v neposlední řadě jí také došla trpělivost se svým bordelářským manželem. Děda byl z podkroví vystěhován jinam, ale protože neměl kam, ukázal se babičkou vydaný příkaz později jako nechtěné vymstění. Děda, mimo jiné věčný kutil, chopil se několika sololitových desek, kdesi na skládce posbíral staré střešní tašky, taky někde sehnal ještě skelné tabule a po několika málo chvílích zbudoval přímo na naší zahradě svůj nový ateliér o velikosti dvakrát dva metry, coby přístavek naší garáži. Dovnitř pak nastěhoval starou postel, stolek, vařič i nádobí a takto začal ve svém kutlochu, jak jsme tento atomový kryt později nazvali, bydlet a žít. A taky začal častěji jezdit na tu naši chalupu.

Ač byl kutloch plný pavouků, myší, brouků a také slepic, nebála jsem se do něj ještě vlézt (dnes už by mě to ani nenapadlo a i tehdy jsem byla asi jediná) a sledovat dědu jak při malbě, tak při pozorování zahrady, na kterou měl díky velkému množství skelných tabulí výhled přímo královský. Jednou jsem jej tedy poprosila, že by mně mohl něco málo ze svých uměleckých schopností ukázat a že bych se taky ráda stala malířkou krajinářkou.

Pro dědu to okamžitě zavonělo kutilstvím a tak sbil do kupy pár dřevěných tyčí a k ježíšku jsem obdržela malířský stojan, dělaný přesně na svou dětskou nevelikost. On totiž vůbec rád kutil, jak už nejspíš víte. Vzpomínám si, jak mi jednou maminka s babičkou přivezly z návštěvy chrudimského muzea loutek maňásky lišku a prasátko v montérkách a já byla nešťastná, že nemám žádné divadélko, tak děda bez zaváhání slepil dvě sololitové destičky, na jednu z nich namaloval karikaturu ježka a napsal nad ni "U ježka," čímž myslel jako chaloupku U ježka nebo putyku U ježka. Ani v případě stojanu jsem tedy nemohla přijít zkrátka. Bohužel jsem pod stromečkem nenašla žádné barvy, které byly pro můj záměr naučit se malovat docela důležité, ale stalo se, že mi děda zapůjčil svůj černý kufříček se všemi těmi olejovkami uvnitř a štětec, který byl dlouhý jako moje malá ručička. Sice se mi nedostalo oleje, abych v něm mohla ty barvičky patřičně namíchat, ale z toho jsem si hlavu ve třech letech až tolik nedělala. Nejdůležitější bylo veledílo, které odstartovalo moji životní kariéru; obří hnědá placka neurčitých tvarů, sem tam šmrncnutá modrou nebo červenou. Strávila jsem nad ní tehdy asi hodinu, přičemž jsem stihla zahnědit celý obývací pokoj (jestli jsem to nepsala, tak se to odehrálo přímo tam) a babička, která mi pohotově stihla uvázat zástěru a které bylo jasné, že mě zas bude muset namočit do ředidla, málem dostala z dědy mrtvici. Bylo jasné, že budu muset malovat venku. Ale už se tomu tak nikdy nestalo.

Moje maminka tehdy pracovala v kanceláři a začala mi domů nosit tužky, takové ty spojené papíry s dírami na okrajích, zvýrazňovače a také mi kupovala pastelky a fixy. Byla to nakonec ona, absolutní umělecký antitalent, kdo mne naučil nakreslit princeznu nebo pejska a já těch dírkovaných papírů brzy pokreslila stovky. Tak se stalo, že jsem začala kreslit a od té doby se k malbě vrátila jen tolikrát, že byste to spočítali na ruce.

Myslím, že to dědu ani nemrzelo. Ještě téhož večera totiž zapomněl, že nějaký stojan kdy smontoval a dál rozjímal nad naší zpustlou zahrádkou, kterou zahalily jemné červánky a začal se v ní ozývat nádherný kosí zpěv.





Pozitivní noviny.cz - zde ilustruji

6. února 2012 v 1:14 Ilustrátorské počiny - Pozitivní noviny
Dnes Vám po dlouhé době pořádně představím ilustrátorskou stránku své osobnosti :D Tuším, že někteří z vás možná tuší, nebo navštívili www.pozitivni-noviny.cz , blog mé kamarádky Sisi ( www.andelska-tvar.blog.cz ) nebo zkrátka trošku zabrousili do archivu tohoto blogu, že kromě kresby komiksů a vtípků, malby, psaní a básnění a všeho toho ostatního působím také jako ilustrátorka. Ilustrovala jsem svou sbírku básní Eternum, která vyšla v roce 2010 a svou knížku pro děti o zvířátkách, kterou ne a ne vydat. Mým hlavním počinem jsou pak ilustrace na zmíněném serveru Pozitivních novin, kde přidávám své kresby k povídkám, básním a fejetonům tam působících autorů. Rozhodla jsem se, že Vám představím nejen mé práce z Pozitivních novin, ale také ostatní obrázky. Znovu sem pak kopíruji svůj krátký medailonek, který jste již mohli vidět, ale myslím, že tento článek skvěle doplní :)

Tímto chci nejen dokončit své představení zde na blogu.cz a pobavit čtenáře, ale také něco sdělit; pokud sháníte někoho ke spolupráci, ilustrátora k Vaší knize nebo jakémukoli jinému projektu a brali byste mne, velice ráda s Vámi navážu spolupráci.

Toť vše :)

Hana Křivánková

Narozena 23. října 1991 v Pardubicích, nyní žije hlavně v Brně. Vystudovala pardubické anglické gymnázium. Členka Východočeského střediska Obce spisovatelů. Vítězství v krajském kole soutěže "Evropa ve škole", v jejím 54. ročníku (ve 14 letech). Vítězka soutěže "Střípky 2009", kde dostala i zvláštní ocenění za poezii. Čestné uznání v soutěži "O Pardubický pramínek", v roce 2010. Publikování v bulletinu Kruh (Včsos), publikování na serveru www.czechfolks.com/plus, na serveru www.rytiny.cz (publikace básní v jeho sbornících), autorské čtení ku soutěži "O Pardubický Pramínek" v roce 2009, v Evropském Spolkovém domě v Pardubicích. Publikovala kreslené vtípky v Pardubickém deníku.
Vede dva blogy s krátkými komiksy (www.mammo.blog.cz a www.hanakrivankova.blog.idnes.cz) Komiksy také pravidelně vycházejí v Pardubickém Deníku, kde dříve vycházely její kreslené vtípky. Byla hostem Českého rozhlasu Pardubice poté, co vydala svou sbírku básní Eternum a získala čestné uznání na kulinářsko-literárně-výtvarné soutěži "Znojemský hrozen 2010." Zúčastnila se broumovských česko-polských Dnů poezie v roce 2010 a 2011.
Působila i jako amatérská herečka ve filmu Legendy Elfeé. Vyšla jí knížka "Eternum" - sbírka básní vydaná v roce 2010 Východočeským střediskem obce spisovatelů, kterou autorka také ilustrovala (pod pseudonymem Hana Eva Meierová).









Ukázky tvorby

ostatní vtípky a komiksy s Mammem viz celý tento blog :)


Pro kulinářsko - literárně - výtvarnou soutěž "Znojemský hrozen" 2010


Knížka pro děti:


Mammo detektiv

4. února 2012 v 3:00

Mammo a ředidlo

2. února 2012 v 2:00
Milí moji,
už od malička, tedy asi 18 let, mám příšerný problém s kousáním nehtů. Bohužel, když zrovna nemám co dělat (a taková chvilka se mi dost často naskytne), třeba u sledování filmu nebo dokonce i čtení knížky, hryžu a hryžu. Když jsem byla mladší, mívala jsem do písmene milimetrové nehty, do masa a krve, což už sice nepraktikuji, leč nevzhledné a křivé drápy mne trápí stále. Když můj přítel viděl, že příslib koupě drahého prstýnku za to, že si nehty kousat přestanu a nechám si narůst hezké a dlouhé, nefunguje (nehty jsem skutečně asi na tři měsíce hryzat přestala, měla jsem je krásné a pevné, prstýnek jsem tedy dostala a když už byl na mém prstu, začala jsem si je kousat znova), přinesl mi dnes z města malý dárek: lak proti kousání nehtů. To se ví, že jsem ho začala používat, neboť mít hezké nehty je i v mém zájmu. No a protože ten čirý roztok voní a zřejmě i chutná jako ředidlo a skutečně mi dvakrát nechutná, rozhodla jsem se vytvořit pro vás i jednoho ředidlového Mamma. Ten by si totiž, kdybych ho nechala okusovat si nehty, ukousl postupně celé ruce a pak i zbytek těla, takže jsem se rozhodla pro né tak škodlivé ředidlo.

Doufám, že Vás Mammovo ředění pobaví a kdyby ne, tak sem přidávám ještě krátký kousavý vtip:

"Mám Ti hrozný problém, koušu si nehty na rukou a nemůžu s tím přestat!"

"Tak zkus chodit na jógu, prý to pomáhá!"

Po dvou měsících: "Tak co, zkusila jsi tu jógu?"

"No jo, zkusila!"

"A co, jak to dopadlo s těmi nehty???"

"Skvěle! Díky józe si teď můžu kousat nehty nejen na rukou, ale i na nohou!"

:) Hezký den, přátelé! :)

Haňa